Jiří Müller – stará vzpomínka na Josefa Vavrouška

Když se Josef Vavroušek s dcerou Petrou před dvaceti lety nevrací z Tater, píše bývalý předseda české vlády Petr Pithart osobní dopis předsedovi slovenské vlády Vladimíru Mečiarovi, v němž ho prosí, aby vyslal do hor „stovky mužů“ zachránit „jednoho z nejlepších lidí české země“.

Do Betlémské kaple se přijde rozloučit i Vavrouškův soupeř v bývalé federální vládě a předseda vlády České republiky Václav Klaus.

Jaké byly zdroje myšlení a jednání tohoto muže? Lze je vysledovat?

Studentské konflikty se státní mocí

V srpnu 1962 stojí u soustruhu v ČKD osmnáctiletý muž. Byl přijat na fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze a právě absolvuje její „nultý ročník“. Až vystuduje, bude strojním inženýrem v oboru Ekonomika a řízení strojírenské výroby. Na fakultě rýsuje převodovky. Učí se disciplinovanému myšlení technika. Stává se pomocnou vědeckou silou českého matematika Alfonse Bašty zabývajícího se teorií rozhodování v ekonomii.

Studium na fakultě mu ale nabízí i důvody k přemýšlení o tehdejším Československu. Pražská strojní fakulta je v šedesátých letech prostor, v němž se odehrává řada studentských konfliktů se státní mocí.

Vavroušek je členem redakční rady nově založeného studentského časopisu Buchar. Když v něm zveřejňuje úryvek básně amerického beatnika „Kadiš za Naomi Ginsbergovou“, uvádí v poznámce, že Ginsberga „u nás téměř nikdo nezná“. O rok později ho naopak znají všichni. Ginsberg, ve všem odlišný od vzoru pro mládež, jak si ho komunistická strana představovala, je okruhem studentů kolem Bucharu navržen na krále majáles. Je zvolen, zatčen a vypovězen ze země. Ještě v letadle skládá báseň „King of May“ a novinářům vypráví o marxistických byrokratech.

Po třetím čísle časopisu s „protistranickým“ článkem „Strana a my“ se Buchar stává známým v celé Praze a po sedmém čísle je zakázán.

Než Vavroušek školu dokončí, zažije ještě exemplární vyloučení dvou studentských vůdců a svých kamarádů ze studia a jejich okamžité odeslání do výkonu vojenské služby.

V březnu 1970 zveřejňuje Rudé právo analýzu „destrukce jednotné organizace mládeže“. Začátek vývoje nachází právě u skupiny, která se sdružila v roce 1964 kolem Bucharu a která nechtěla pojímat studentskou organizaci jako „aktivního pomocníka a zálohu KSČ“, ale jako činitele „korigujícího politiku strany“.

Vavroušek se už během studia osobně seznamuje s represivním politickým systémem Československa. Za pár let ho ale začne zajímat jiný problém.

Afrika bubnuje do duše

Vzrušující osmašedesátý rok prožívá Vavroušek nejen jinde než v Československu, ale zejména jinak. Je členem studentské expedice Lambaréné. Jejím cílem je předat léky a zdravotnický materiál gabunské nemocnici, kterou v roce 1913 uprostřed pralesa založil Albert Schweitzer, a podpořit ideály tohoto humanisty, teologa a filosofa.

Nositel Nobelovy ceny míru z roku 1952 byl oceňován jako symbol lásky k bližnímu. Schweitzerovo myšlení založené na „úctě k životu“ se však netýká pouze vztahů mezi lidmi. Žádá, aby povinnost slitování nebyla omezena jen na lidské bytosti, ale naopak rozšířena na starost o osud všeho živého. Teprve to dává mravnosti dokonalost. To jsou myšlenky, které Vavrouška, pro něhož jsou příroda a hory životní potřebou, oslovují.

V Africe stráví na cestách tři čtvrtiny roku 1968. Na obrovských plochách Afriky si poprvé uvědomuje, co to znamená, když člověk zničí své životní prostředí. Projíždí čtrnácti zeměmi a všude se setkává s nepředstavitelnou chudobou. Prožívá stejnou zkušenost jako Albert Schweitzer desítky let před ním. Potkává lidi, kteří nemají nic, ale jejichž materiální chudoba neznamená chudobu ducha, naopak může být spojena s neobyčejnou duchovní bohatostí. Skromnost není žádným ochuzením člověka.

Vrací se  hluboce zasažen emocemi.

Establishment

V sedmdesátých letech je zaměstnancem různých výzkumných ústavů. V roce 1974 publikuje práce „Model systému řízení průmyslového podniku a jeho aplikace“ a „Modelování složitých rozhodovacích procesů“. Získává titul kandidáta věd.

V roce 1972 zveřejnil Římský klub zprávu vědců z Massachusettského technologického institutu, kteří počítačově simulovali chování pěti významných vývojových trendů, a to zrychlujícího se průmyslového rozvoje, čerpání zdrojů surovin, poškozování životního prostředí, růstu světové populace a šířícího se nedostatku potravin.

Ze zprávy knižně vydané pod názvem „Meze růstu“ je patrné, že uzavřený systém Země v následujících sto letech, tedy nejpozději do roku 2100, narazí na meze svého růstu.

Vavroušek pomáhá Bedřichu Moldanovi s překladem a vydáním této přelomové zprávy hned v roce 1972 (je povolena jen pro vnitřní potřebu, ale šířena samizdatem).

Meze růstu jsou předpovědí apokalypsy, ale také výzvou k nové cestě, dokud je čas. Hodnotí ale problém budoucnosti správně? Počítají se všemi možnými faktory budoucího vývoje? Přes všechnu kritiku použitého modelu a dat se stávají klasickým dílem, které ovlivní vývoj světa. Umožňují interpretovat rozpoznávané trendy. A proměňují veřejný život. Rodí se ochrana životního prostředí jako program občanských iniciativ, vznikají strany zelených. V roce 1983 se Zelení poprvé dostávají do Bundestagu, o rok později jsou zelení z Německa, Holandska a Belgie v Evropském parlamentu. Postupně se ochrana životního prostředí stává součástí programů všech politických stran.

V roce 1975 se Vavroušek stává na dalších patnáct let zaměstnancem Výzkumného ústavu vědeckotechnického rozvoje.

Obdivuje George J. Klira (v ČSSR konstruktér prvních tuzemských počítačů, autor knihy „Kybernetické modelování“, po emigraci do USA autor monografií „An approach to general system theory“ a „Fuzzy sets and fuzzy logic“). Píše si s ním.

V roce 1989 vydává v Academii „Modelování biologických a sociálních objektů“. Navrhuje metodiku modelování systémů a aplikuje ji na čtyři reálné objekty, totiž lidský organismus, průmyslový podnik, město a ekosystém československé společnosti.

U Vavrouška se později bude vždy uvádět jako zvláštní znak, že je systémovým inženýrem, nebo že má systémový přístup k životnímu prostředí. Co to ale znamená pro myšlení? Pro chování systému není nejdůležitější chování jeho jednotlivých částí, nýbrž vzájemné vazby mezi nimi. To, co se označuje jako „souvislosti“, není pro Vavrouška něčím, co je „také“ důležité, nýbrž co je především důležité. Izolovaná řešení bez souvislostí ho nezajímají. K popisu vazeb užívá zápis v maticích složených z mnoha sloupců a řádků. Jsou nepřehlédnutelné.

Smysl své vědecké metody shrnuje prostě: „Často ovšem může mít vlastní proces modelování určitého objektu větší význam než výsledný model. Umožní všem, kteří se modelování zúčastňují, hlubší pochopení zkoumaných jevů a širších souvislostí. A v neposlední řadě kultivuje také procesy myšlení. Úsilí o přetváření světa má tedy – vedle pragmatického významu – také smysl samo o sobě, jak to ostatně již před tisíciletími zdůrazňoval čínský taoismus (‚tao‘ – cesta).“

Protože myslí v souvislostech, vyhýbá se jednostranným pohledům. To je jeden z klíčů k jeho osobnosti.

Je vědcem, ale odsuzuje pýchu rozumu spočívající podle něj „v jednostranném důrazu na racionalitu a prosté kauzální myšlení a v přeceňování rozsahu, hloubky a spolehlivosti znalostí člověka (počítače) i jeho schopnosti předvídat a usměrňovat budoucí vývoj“.

Doporučuje naopak „opatrnost při všech zásazích do přírody i do společnosti, vyvarování se činností, jejichž důsledky nemůžeme uspokojivě předvídat, doplnění racionality intuicí a citem, sblížení vědeckého a uměleckého pohledu na svět“.

Není divu, že člověka takto myslícího si koncem roku 1989 v okamžicích plných nejistot, vzrušení a nadějí vybere Občanské fórum za předsedu své programové komise.

Disent

Československo je okupováno, uvolnění z roku 1968 se utahuje, odpor je lámán a poměry normalizovány. Lidé jsou vyhazováni ze zaměstnání, komunistická strana vylučuje ze svých řad půl milionu reformistů, začínají první politické procesy.

Vavroušek je součástí establishmentu. Přesto v době nejtvrdší normalizace v roce 1971 přijímá a ukrývá archiv svého přítele ohroženého zatčením. Když k zatčení a odsouzení dojde, vozí jeho rodiče na návštěvy do věznice a posílá jim peníze. Nejde o nevinnou záležitost. Rudé právo o jeho příteli později napíše, že nebyl potrestán za politické názory, ale usvědčen, že se podílel „na vypracování plánu zaměřeného na svržení socialistického zřízení, v němž se počítalo jak s možností ozbrojeného puče, tak i s možností fyzické likvidace veřejných činitelů“.

Řada Vavrouškových neznámých aktivit má původ na Moravě.

Čte samizdat brněnské edice Prameny. Od roku 1985 v ní vycházely překlady nemarxistické vědecké literatury, která nesměla vycházet oficiálně (Karl R. Popper, Raymond Aron, Alexis de Tocqueville, Victor R. Frankl, nositelé Nobelovy ceny Erwin Schrödinger, Francois Jacob a další autoři).

V Brně se setkává s Miloslavem Petruskem (po roce 1989 předseda Masarykovy československé sociologické společnosti a děkan Fakulty sociálních věd UK v letech 1991–1997). Petrusek jezdí do Brna na redakční radu edice Prameny. Kromě toho vydává v Praze s Josefem Alanem samizdatový časopis Sociologický obzor (1987–1989). Brzy v něm najdeme i text Josefa Vavrouška.

Koncem roku 1985 se Vavroušek stává vůdčí postavou ekologického programu britské Jan Hus Educational Foundation. Britskou nadaci zakládají v roce 1980, mimo český exil, akademikové na univerzitě v Oxfordu s cílem dlouhodobě pomáhat lidem v Československu, kteří usilují o právo na vzdělání neomezované mocenskými předpisy a zákazy. Pro podzemní bytové semináře zajišťuje zahraniční lektory, podporuje samizdat, nezávislé bádání a svobodné kulturní aktivity. Ve spisech československé StB je vedena jako „ideodiverzní centrum“ působící proti Československu. Jak tato diverze probíhá?

Nadace za Vavrouškem vysílá Toma Burka, ředitele britské Green Alliance. Brněnský disent a Vavroušek předtím složitě hledali cesty, aby kontakt vypadal oficiálně. Burke navštěvuje Vavrouška v ústavu s tvrzením, že ho zaujal Vavrouškův publikovaný text. Je jím náležitě instruován, aby neprojevoval zájem o konkrétní údaje, ale pouze o metodologii. Vavroušek hosta představuje oficiálně a současně sjednává neoficiální setkání s ekology a ekonomy. Při dalších návštěvách se podaří zajistit veřejné přednášky Burka v Praze i Bratislavě i seznámení s členy ekologických organizací. Burke objevuje vrstvu svobodně myslících lidí, kteří nejsou v otevřené opozici, zastávají významné posty a jsou velmi dobře informovaní o životním prostředí. Se svými zkušenostmi seznamuje ekologické organizace Evropského společenství a organizuje životně důležitou výměnu informací. V archivu britské nadace najdeme ve zprávě Toma Burka tato slova: „Protlačit článek Moldana do New Scientist, poslat Vavrouškovi informace o polychlorovaných bifenylech, problémech při tvorbě systému, formování politiky životního prostředí v Evropském společenství, rozvoji nevládních organizací na Západě, klíčových textech zabývajících se životním prostředím včetně Fourth Action Programme, Single Act atd.“

Na Moravě najdeme i další překvapení.

Brněnské Divadlo na provázku bylo divadlo nejen extrémně populární u mladého publika, ale také divadlo opozičně se vymezující vůči režimu. Odmítlo podepsat Antichartu, do scénického časopisu Rozrazil 1/88 – O demokracii zařadilo anonymně hru Václava Havla „Zítra to spustíme“ a zahájilo stávku divadel v listopadu 89.

Od začátku roku 1989 Vavroušek spolupracuje na přípravě scénického časopisu Rozrazil 2/89 – O ekologii a zúčastňuje se několika jednání  redakce (Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer, Josef Kovalčuk, Arnošt Goldflam, Eva Tálská). Přivádí jej sem Petr Oslzlý, dramaturg Divadla na provázku, jeho umělecký vedoucí (až do odvolání v roce 1980) a také organizátor podzemní univerzity v Brně (1984–1989).

V létě 1989 Vavroušek podepisuje petici Několik vět, požadující propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, náboženskou svobodu, legalizaci nezávislých iniciativ, péči o životní prostředí a objektivně informující sdělovací prostředky.

Spoluzakládá Kruh nezávislé inteligence formující se již dříve z protestu proti policejní brutalitě při potlačování demonstrace v lednu 1989 v Praze a zatčení Václava Havla. Padesát akademických pracovníků je ochotných k veřejné a odborné kritice vládních institucí. Na zakládající schůzi je zvolen do osmičlenného výboru. V neděli 19. listopadu po brutálním potlačení páteční studentské demonstrace na Národní třídě vzniká pod redakcí Josefa Vavrouška Provolání k akademické obci, den poté distribuované v ústavech ČSAV.

Klub nezávislé inteligence je zajímavým „zrcadlem doby“. Jsou v něm akademičtí pracovníci, kteří svou odbornou kariéru riskují, když je třeba. Jiní akademičtí pracovníci – třeba nejpopulárnější politik devadesátých let a ministr Vladimír Dlouhý nebo předseda vlády České republiky v letech 2009–10 a statistik Jan Fischer či nynější europoslanec za ČSSD a sociolog Jan Keller – naopak, jak se píše v jejich životopisech, svou odbornou kariéru zajišťují vstupem do KSČ, i když to třeba není.

Pro hodnocení člověka jistě není důležité členství v politické straně, ale charakter. Ten Vavrouškův vede nejen k odmítnutí členství v KSČ, ale i k riskování odborné kariéry po desítky let. Jeho vnitřní jistoty leží jinde než v osobním profitu.

Když se 19. listopadu 1989 shromáždí představitelé nezávislých občanských iniciativ, stávkující studenti a herci, aby ustavili Občanské fórum, je pod zakládajícím dokumentem vedle sedmnácti dalších podepsán i Josef Vavroušek. Od té chvíle patří k personální základně Koordinačního centra OF (KC OF). 11. prosince je jmenován členem nejvyššího výkonného orgánu OF, čtrnáctičlenné Rady KC OF, a předsedou programové komise rady. Připravuje dokumenty „Perspektivy OF“ a „Priority OF“. Na prvním sněmu OF 23. prosince vystupuje s tématem „Zaměření další činnosti OF“.

Přechod k demokracii

Zanedbávání životního prostředí bylo důležitým “zdrojem“ socialistické ekonomiky. Není divu, že z ochránců životního prostředí se stali kritici a odpůrci režimu. Vavroušek už 23. listopadu vystupuje na manifestaci OF na Václavském náměstí v Praze s informací o neutěšené ekologické situaci v Československu. Obdobně promlouvá 24. listopadu na manifestaci Verejnosti proti násiliu (VPN) na náměstí SNP v Bratislavě Mikuláš Huba.

Občanské fórum má po ruce významné odborníky. V Ekologické sekci Biologické společnosti při ČSAV probíhá koncem osmdesátých let už docela svobodná vnitřní diskuse. Její odborná stanoviska se nekryjí s tím, co chce vláda slyšet. O ekologii se diskutuje interdisciplinárně, nejen biologicky. Setkávají se tu čeští a slovenští nekonformní ekologové.

Vedle Vavrouška je tu politický vězeň, signatář Charty 77 a vydavatel samizdatového Ekologického bulletinu Ivan Dejmal. Je tu Bedřich Moldan, špička nevládní ekologie, dlouholetý tajemník Ekologické sekce Biologické společnosti.

A ve VPN je postavení ekologů ještě výraznější. Obdobnou úlohu jako Charta 77 v Čechách sehrál totiž na Slovensku dokument Bratislava/nahlas z roku 1987 kritizující kvalitu života v Bratislavě. Šest členů redakčního kolektivu (Budaj, Gál, Huba, Tatár, Flamik, Gindl) se později stalo představiteli VPN a editor dokumentu Ján Budaj hlavním mluvčím a předsedou VPN.

Životní prostředí se proto rychle stává důležitým tématem rekonstruovaných národních vlád ještě pod komunistickými předsedy.

  1. prosince premiér Pitra naléhavě žádá OF, aby navrhlo do české vlády nestranické ministry. Do nově zřízeného ministerstva životního prostředí OF podpoří Bedřicha Moldana.
  2. prosince je rekonstruována slovenská vláda a VPN do ní vysílá jako místopředsedu vlády odpovědného za problematiku životního prostředí Vlada Ondruše.

Práce na zásadních změnách legislativy životního prostředí v Československu začínají. Svobodně myslících ekologů velmi dobře informovaných o životním prostředí a připravených měnit stav je v zemi dost.

Za pár let Václav Klaus napíše, že po fašismu a komunismu se potřetí útočí na lidskou svobodu ve jménu přírody. Ale proti komunismu, za lidskou svobodu a ve jménu přírody bojovali v Československu právě ekologové.

Ekologové a ekonomové

Prognostický ústav ČSAV byl zřízen v roce 1984 s cílem formulovat dlouhodobější prognózy vývoje společnosti. Je méně podstatné, že se tak stalo z popudu komunistických špiček, které cítily ztrátu perspektivy zejména po smrti Brežněva. Důležitější je mimořádně svobodná atmosféra vnitřních diskusí a nekonformní personální složení. Sešli se v něm stoupenci Oty Šika i Friedricha von Hayeka.

Už 22. listopadu oznamuje náměstek ředitele ústavu Vladimír Dlouhý, že ústav je schopen předložit k veřejné diskusi program ekonomické reformy. Týž den další zaměstnanec ústavu Václav Klaus nabízí Občanskému fóru jménem předních nevládních ekonomů spolupráci při formulaci nového ekonomického programu.

KC OF váhá, zda přijmout odpovědnost a vstoupit do Adamcovy federální vlády. Lze zajistit plynulou transformaci státní správy, zejména odpovědnost za hospodářskou politiku?

  1. prosince zve Václav Havel ekonomy sdružené kolem Prognostického ústavu do krizového štábu OF a žádá je, aby vybrali ze svého středu kandidáty do hospodářských ministerstev federální vlády. Dohoda s ústavem je hlavním argumentem pro převzetí odpovědnosti OF a VPN ve federální vládě.

Od té chvíle už hospodářské ministry nevybírá OF ani VPN, ale Prognostický ústav. Ještě 9. prosince, po demisi Adamce, Havel navrhuje, aby se diskutovalo o zřízení federálního ministerstva životního prostředí v čele buď s Jánem Budajem z VPN, nebo Josefem Vavrouškem z OF. V následné federální Čalfově vládě se ale Josef Vavroušek stává pouze náměstkem Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj odpovědným za péči o životní prostředí. Z Prognostického ústavu jsou ve vládě tři členové, ministr Klaus a dva místopředsedové vlády Dlouhý a Komárek.

Na 1. sněmu OF 23. prosince hodnotí Josef Vavroušek situaci ještě takto: „Nyní se naskýtá velká šance, jde i o jinou kvalitu života, ne konzumní způsob jako na Západě, uvědomělá skromnost, vztah k přírodě, nový hodnotový systém.“

Řešení mocenské krize ve prospěch demokracie si vyžádalo ekonomické, nikoliv ekologické odborníky. Heslo dne je „Dohnat Západ“. A rozdíly ve spotřebě jsou viditelné. Kontaminace potravního řetězce vidět není.

V tomto kontextu je Vavrouškův federální ministerský post o půl roku později maximem, čeho ekologové mohli dosáhnout.

Program! Program! Program!

Ještě na strojní fakultě během konfliktů studentů se státní mocí říká Vavroušek užaslému kolegovi: „Musíme se rozhodnout, zda jsme pro socialismus nebo kapitalismus.“ V roce 1965, ve svých jednadvaceti letech.

O dvanáct let později od něj přítel chartista slýchá opakovaně: Musíme mít program.“

A v článku „Potřebujeme program?“ napsaném 19. 4. 1988 a zveřejněném pod značkou „jov“ v samizdatovém Sociologickém obzoru píše: „Nestáváme se spoluviníky další fáze úpadku této společnosti tím, že se sice po straně celé té probíhající ‚přestavbě‘ pošklebujeme, ale nejsme ochotni pokusit se vytvořit a realizovat alternativní program?“

Vavrouškovi je jasné, že pokus o obnovu morální základny společnosti vycházející z lidských práv každého jedince, jak se o to snaží především Charta 77, má „zásadní význam jako zdroj naděje“. Ale je mu také jasné, že to není totéž co „program vývoje naší společnosti, který by zahrnoval – v zásadních rysech – prakticky všechny oblasti veřejného života“.

Sám na alternativním programu pracuje a knihu „Životní prostředí a sebeřízení společnosti“ dokončuje v září 1989.

Vše v jeho analýze je spojeno sítí vazeb. Matice vzájemných vztahů mu dovolují schematicky propojit zhoršení kvality primárních složek životního prostředí třeba s růstem podílu alergiků z 2–3 % celkové populace v 50. letech na 10–12 % v roce 1985. Na nejvyšší rovině analýzy pak obdobná fakta ústí do kategorie „ohrožování biologické podstaty člověka“. Podobně se třeba životnost pozinkovaného plechu, která činí v Praze 3–5 let, proti 20–25 letům v čistých oblastech, stane v maticích „příspěvkem“ k dokumentaci zhoršování efektivnosti národního hospodářství.

Kritizuje splynutí legislativní, výkonné a soudní moci „v rukou jedné skupiny lidí“. Tytéž orgány, které mají kontrolovat ekologické normy, současně rozhodují o plánech závodů překračujících tyto normy. Kritizuje „eticky neospravedlnitelné utajování informací“, když ani statistická ročenka ČSSR nepřináší údaje o zhoršování životního prostředí. A oceňuje dobrovolné organizace ochránců přírody i neformální hnutí zaměřená na ochranu přírody.

Za klíč k pochopení i řešení kvality životního prostředí v Československu považuje dva faktory, totiž hodnotovou orientaci společnosti a politický systém. Systémová analýza a propojení přírodních, technických a sociálních věd je neobvyklý přístup. V klasické ekologii nebude obecně přijímán. Ale inspirovat bude.

Druhá polovina knihy je návrh řízení československé společnosti ve vztahu k životnímu prostředí. Obsahuje popis nového zakotvení vztahu k životnímu prostředí v ústavě, nového základního zákona o životním prostředí, nových institucí, výčet ekonomických nástrojů péče o životní prostředí, a to vše do značných podrobností. Velkou pozornost věnuje novému informačnímu systému s důrazem na informování široké veřejnosti, úplnost, objektivnost informací a existenční nezávislost celého informačního systému na původcích znečišťování. Návrhy doprovází analýza řízení péče o životní prostředí v Evropském společenství a v USA. Je to program budoucího ministra.

Samozřejmě, tehdy v září 1989 návrh změn „předpokládá demokratizaci politického systému založenou na pluralitě různých přístupů, politických stran a formálních i neformálních seskupení“.

Politikem v Československu, Evropě a ve světě

Vavroušek získává jako ministr možnost politicky prosazovat ekologický rozměr do všech procesů politické, sociální a ekonomické transformace.

Jeho resort připravuje zákon o životním prostředí č. 17/1992. Po desetiletích, kdy se nejprve životní prostředí poškodilo a pak se případně škody napravovaly, obsahuje zákon poprvé povinnost posuzovat vliv technologií, staveb či výrobků na životní prostředí předem, před zahájením činností. Tato zásadní změna je ale nepříjemná Klausovi a poslanci jeho strany dělají vše možné, aby závazné pasáže týkající se hodnocení vlivů záměrů a činností na životní prostředí ze zákona vykuchali.

Zákon vychází z principu trvale udržitelného rozvoje, formulovaného OSN v roce 1987 jako odpověď na apokalyptickou prognózu Mezí růstu z toku 1972. Definuje jej jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“. Podle Klause je ale udržitelný rozvoj od reality odtržená koncepce. A ekologická politika musí mít limity dané ekonomikou.

Při přípravě koncepce daňové reformy se kvůli ekologické politice střetnou znovu.

V chápání nového směřování společnosti na sebe ekonomové a ekologové narážejí. Přinejmenším ekologové jako Vavroušek a Dejmal. Tím intenzivněji, čím přesvědčivěji mezi ekonomy vyhrávají stoupenci „volného trhu bez přívlastků“, kteří regulaci motivovanou ohledy sociálními a ohledy k životnímu prostředí odmítají, protože podobu ekonomiky má určovat svobodná volba spotřebitelů.

Péče o životní prostředí je však pro neoklasickou ekonomickou teorii cizím tělesem, ‚externalitou‘, na kterou reaguje jen pod tlakem vnějších okolností“, ví Vavroušek dávno. A kromě toho: směřoval-li státní plán ke kvantitativnímu růstu, pak neregulovaný trh zaměřený na stimulaci stále nových a nových zbytných potřeb směřuje k témuž.

Výpočty a tabulky zvládá sebevědomý Vavroušek stejně dobře jako sebevědomý Klaus. Konflikty rozšiřují obecné povědomí o strategii trvale udržitelného rozvoje.

V červnu 1991 svolává Vavroušek do Dobříše vůbec první společnou konferenci ministrů životního prostředí Evropy a zakládá tradici těchto setkání. O čtyři roky později publikovaná skoro sedmisetstránková zpráva o životním prostředí v Evropě iniciovaná v Dobříši je nejpodrobnější věcnou zprávou o stavu evropského životního prostředí.

V roce 1992 je Vavroušek na historicky nejreprezentativnější konferenci OSN o životním prostředí v Riu de Janeiru vedoucím československé delegace. Navrhuje reorganizaci OSN rozsáhlou decentralizací struktury a doplněním o chybějící články a vazby. Příliš revoluční… Životní prostředí se novou prioritou OSN, rovnocennou s dosavadními, nestává.

Uplynuly necelé dva roky, během kterých z popela ochrany životního prostředí v Československu vytvořil Vavroušek s ministry Moldanem a Dejmalem nový systém ochrany životního prostředí, nové instituce a legislativu, která je srovnatelná s legislativou Evropského společenství. Po volbách v roce 1992 ekologická agenda ve vládách trvale ubývá. Vavroušek ale není skeptik, je bojovník.  Publikuje, usiluje o politickou podporu, z jeho iniciativy vzniká Společnost pro trvale udržitelný život.

Životní hodnoty

Zažil životní prostředí Afriky i reálného socialismu, přemýšlel o jeho ochraně, jako ministr se podílel na nejreprezentativnějších výměnách informací o stavu světa v Evropě a v OSN, vnášel do nich své výrazné postoje a všude po sobě zanechal stopu. Je přesvědčen, že v časově neomezeném horizontu“ lidstvo přežije na Zemi, jen pokud obnoví „harmonii vztahů mezi člověkem a přírodou“. Překážky vidí v hodnotovém systému vytvořeném euroatlantickou civilizací. Není pochyb o tom, co odsuzuje.

Vztah člověka k přírodě

Kořistnický vztah k přírodě, která je považována především za bezedný zdroj surovin a za pasivní ‚hřiště‘, na němž se odehrávají libovolné aktivity člověka, aniž by byly respektovány meze přirozené únosnosti území; zvyšující se orientace na neobnovitelné zdroje surovin a emise často velmi nebezpečných odpadů do prostředí.“

Vztah lidského individua ke společnosti

Extrémní přístupy:

  1. a) jednostranný důraz na soutěživost a individualismus (typický pro ‚reálný kapitalismus‘), založený na předpokladu, že egoistické chování jednotlivce a jeho soupeření s ostatními automaticky nejvíce prospívá nejen jemu osobně, ale také společnosti jako celku (‚neviditelná ruka‘ A. Smithe).
  2. b) jednostranný důraz na kolektivismus (typický pro ‚reálný socialismus‘), ve kterém měly být zájmy jednotlivých členů společnosti podřízeny zájmům celku. Výsledkem byla nekontrolovatelná koncentrace moci v rukou malé skupiny lidí, nebo dokonce jednotlivce. Drtivá většina občanů byla zbavena jak práva reálně se podílet na rozhodování o věcech veřejných, tak i řady dalších lidských práv a svobod. To vedlo u většiny lidí k prudkému poklesu sebedůvěry a ke ztrátě pocitu spoluzodpovědnosti za vývoj společnosti i jejího životního prostředí.“

Vztah k toku času a smyslu dějin

Posedlost idejí kvantitativního růstu, která je založena na přesvědčení, že právě růst ekonomických a fyzikálních veličin, charakterizujících zvyšování objemu výroby a (nebo) spotřeby, je měřítkem pokroku. V ‚reálném socialismu‘ bývala tato idea dokonce zakotvena plánem, který měl povahu zákona. Avšak prosazuje se i v zemích s tržní ekonomikou, kde je stagnace nebo pokles tempa růstu hrubého národního produktu považován za národní katastrofu. Taková orientace je ve světě s limitovanými zdroji neperspektivní a v zemích s vysokou životní úrovní samoúčelná. Žádný růst založený na rostoucí spotřebě hmotných statků nemůže pokračovat po libovolně dlouhou dobu.“

Vztah ke smyslu vlastního života

Hédonistická orientace a konzumní způsob života, kdy je hlavním smyslem života dosahování stále většího a většího pohodlí (často za cenu stresu) a uspokojování ničím neomezovaných materiálních potřeb lidí, bez přirozených limitů. Právě na vytváření a stimulování stále nových potřeb je v situaci, kdy jsou všechny ‚základní‘ potřeby lidí v západních demokraciích již dávno uspokojeny, zaměřen celý mechanismus tržní ekonomiky včetně agresivní reklamy. Množství peněz a výše luxusní spotřeby se staly univerzálním měřítkem úspěchu člověka.“

Vztah k budoucím generacím

Preferování krátkodobých zájmů nad zájmy dlouhodobými a trvalými podle zásady ‚carpe diem‘, život na úkor budoucích generací v důsledku nadměrného čerpání neobnovitelných zdrojů, ničení nebo nedostatečné péče o obnovitelné zdroje a v důsledku jiných nebezpečných (a často nevratných) zásahů do přírody. Tržní mechanismy neumějí pracovat v delší časové perspektivě, stejně jako centralizované ekonomiky.“

Není ale naivní žádat od světa, ve kterém není dost solidarity uvnitř společností ani mezi národy, „solidaritu na druhou“, totiž solidaritu s budoucími generacemi a usilovat o „transformaci lidských hodnot směrem k humanismu, toleranci, solidaritě, uvědomělé skromnosti, úctě k životu ve všech jeho formách a obnově harmonických vztahů mezi člověkem a přírodou“? A navíc označovat požadované změny za „závod lidstva s časem“?

Nejsou aktuálnější, bolavější problémy? Třeba krvavý rozpad Jugoslávie, válka v Perském zálivu, čečenská válka?

Právě s ohledem na všechny konflikty rozdělující svět vidí životní prostředí jako prostor sjednocování. „Základem takové alternativy by snad mohla být společná péče o životní prostředí na naší planetě; existující zásadní politické, ekonomické, národnostní a náboženské rozpory ve světě nám mnoho jiných šancí neposkytují.“

Životní prostředí je pro Vavrouška místem, kde se hromadí nerovnováhy různého původu. Lokální i globální.

Proto musí v Riu de Janeiru zatleskat Fidelu Castrovi, který tu říká: „Chceme-li zachránit lidstvo od sebezničení, musíme lépe distribuovat použitelné zdroje a technologie na Zemi. Méně luxusního zboží a méně odpadu v několika zemích znamená méně chudoby a hladu pro většinu planety.“

Chudoba a hlad vedou k devastaci přírodních zdrojů. Jen z jiných důvodů než svobodná volba dalšího zbytečného zboží jako hybná síla ekonomického růstu.

Castrova slova nemají nic společného s demokracií či diktaturou, s kapitalismem či socialismem, válkou a mírem. Je to jiný úhel pohledu na naši budoucnost. Úhel, kterému se lidstvo nevyhne. Úhel, který se stane tím naléhavějším, čím později se jím začneme zabývat.

Dobrovolná skromnost

Vavroušek myslí na to, že euroatlantické hodnoty mají zásadní podíl na negativních trendech v celém světě. Myslí na spotřebu jako hybnou sílu ekonomického růstu.

„Tržní ekonomika vede alespoň ve své dnešní podobě k prakticky neomezenému stupňování materiální spotřeby, což je v rozporu s limitovanými přírodními zdroji. Navíc je zcela nereálné, aby všichni obyvatelé naší planety dosáhli úrovně dnešní materiální spotřeby USA nebo jiných bohatých průmyslových států; přírodní zdroje naší planety na to prostě nestačí.“

Ví, že některé politické postoje se mění. Také ovšem ví, že změny jsou spojeny „se snahou vyhnout se změně toho nejpodstatnějšího: hédonistického způsobu života spojeného s masovým konzumem zboží“.

Žádný politik nevystoupí proti ekonomickému růstu ve vlastní zemi, proti růstu spotřeby.

Co může dělat jedinec?

Skromnost, omezení sebe sama, v to věří. K tomu nestačí racionální poznání, to vyžaduje víru. Tu Vavroušek má, ač Boha nepoznal. Skromnost není pro něj něčím, co si sami volíme, protože to chceme, ale tím, čemu se podřizujeme, protože k nám mluví příkaz starší, než je naše vůle. Vavroušek na něj možná narazil v Africe.

Pro morálku je méně podstatné, zda příkaz ukládá Bůh nebo tradice.

Když se František z Assisi vzdává bouřlivého života bohatého mladíka a přijímá dobrovolnou chudobu, obnovuje smysl života církve postižené marnotratností.

Když Vavroušek žádá dobrovolnou skromnost, směřuje podobným směrem. Obnovuje smysl života lidské společnosti postižené konzumem.

Jsou lidé, kteří k životu nepotřebují ekonomický model nabízející další zbytečné zboží, služby a spotřebu. Vědomou a dobrovolnou skromnost sdílejí i skupiny obyvatelstva motivované jinak než ochranou přírody či omezenými zdroji Země. Hana Librová o nich píše v knize „Pestří a zelení“. Skromnost je motivovaná rovněž nábožensky. S papežem Františkem by si Vavroušek rozuměl. Dobrovolná skromnost nemusí být životní styl. Pro životní prostředí má smysl každá skromnost.

Vavroušek, vlídný, skromný, přátelský muž, vždy připravený pomáhat, vždy připravený k diskusi, je se svým poselstvím otevřen každému. Politikům i nám.

Závěrem

Vzpomínka na Josefa Vavrouška by zůstala neúplná bez jedné zmínky. Některé životy jsou plné obtížných rozhodování. Ne všichni takový život dokáží spojit s životem rodinným. Z šesti posledních předsedů vlád České republiky se jich polovina rozvedla „v přímém přenosu“. Rodina ovšem může vyhraněnou osobnost také neobyčejně podpořit. Takové štěstí Josef Vavroušek měl.

Jiří Müller, Brno 2015

  1. S. Autor plní Vavrouškovo přikázání: „Nahoru výtahem můžeš, ale dolů choď pěšky.“

 

Prameny

Josef Vavroušek, Modelování biologických a sociálních objektů, Academia 1989.

Josef Vavroušek, Životní prostředí a sebeřízení společnosti, Institut řízení 1990.

Literární noviny, 9. 12. 1993.

Lidové noviny, 15. 7. 1995.

Barbara Day, Sametoví filosofové, nakladatelství Doplněk 1999.

Sociologický obzor 1/1989.

Jiří Suk, Občanské fórum, listopad–prosinec 1989, 1. díl – Události, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk 1997.

Jiří Suk, Občanské fórum, listopad–prosinec 1989, 2. díl – Dokumenty, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk 1998.

Sbírka zákonů České republiky, zákon č. 17/1992 Sb.

Vesmír 2/1993.

Vesmír 5/1993.

Report of the United Nations conference on environment and development: Rio de Janeiro, 3–14 June 1992, Statements made by heads of state or government at the summit segment of the conference.

Otevřený dopis ekologů Václavu Klausovi, 1. listopadu 1993.

Odpověď Václava Klause z 18. listopadu 1993.

Osobní svědectví: Taťána Holečková, Pavel Šremer, Petr Oslzlý, Jiří Müller.