Igor Míchal

Laudatio na Igora Míchala,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 1999

Je těžké povědět –
jak na mně všichni chtějí –
pár chvályplných vět
co možná nejkratčeji…

Dámy a pánové, kolegové a přátelé!

Životní dráhy lidí se někdy pohybují ve dvou protichůdných směrech. Jsou mladí lidé, kteří dlouho hledají své zaměření a cíl a pročiššují své zájmy až ke specializovanému určení. Na vrcholu sil pak bývají respektovanými odborníky; ale moudří často nebývají. Jsou jiní studenti, kteří mají od dětských let jasno v tom, čemu se chtějí věnovat, a teprve poté, co svůj obor dokonale zvládli, začínají se rozhlížet stále šířeji.

Muž, kterému náleží dnešní odpoledne, ing. Igor Míchal, CSc., se v jednom z rozhovorů přiznává, že už pod příslovečnou školní lavicí čítával lesnickou literaturu. Ač městský kluk – narodil se v roce 1932 v Brně – byl od malička uchvacován tajemstvím i dobrodružstvím lesa a lesnickou fakultu také v roce 1954 vystudoval. Ve slovenském Zvolenu poté působil jako lesník a praktik hospodářské úpravy lesů; v brandýském Lesprojektu se naučil dokonale rozumět nejen lesu, ale i jeho úlohám v krajině a nakonec i ve společnosti. Začíná studovat územní plánování, architekturu krajiny, ale stále hlouběji i její přirozenou podobu a funkce. V osmdesátých letech tak přichází první z vrcholů jeho tvorby: myšlenka, návrh i metodika zpracování územního systému ekologické stability, který v podobě zřetelně poznamenané Míchalovým rukopisem patří pro kulturní krajiny bez nadsázky k nejlepším na světě.

Druhým vrcholem je knížka, která měla prostě smůlu. Igor v ní naplnil svou potřebu vyjádřit se k mravnosti jednotlivců i k morálce společnosti ve vztahu k přírodě, a udělal to na sklonku normalizačních osmdesátých let s výmluvnou grácií, s níž například rozdělil vývoj postojů k životnímu prostředí do několika etap pouhými variacemi slůvek „mluvit“ k věcem veřejným – anebo nemluvit. Knížka zapadla v mravním převratu společnosti jako celku, ale stojí za to v ní znovu listovat. Třetím vrcholem na hřebenové cestě Míchalova díla je Ekologická stabilita, kniha, již prof. Rychnovská označila za událost padesátiletí a za vysoce specializované dílo. Ztotožňuji se s prvním a trochu nesouhlasím s druhým tvrzením: ač knížka vyčerpává svoji odbornou hlubinu bezezbytku, otevírá obrovský prostor nejširšímu pochopení přírody.

A tato moudrost umožnila Míchalovi napsat, spolu s Václavem Petříčkem, poslední z dosavadních velkých děl, skutečné kompendium ochrany přírody v chráněných územích.

S lehkostí moravského tanečníka, kterým také je, dokáže Igor Míchal najít cestu v bludišti nesložitějších problémů ekosystémů po léta zatěžovaných lidskými vlivy, a s prostou mravností skauta z ní neuhýbá ani tehdy, když se v odborně nejjemnějších a dopadem nejtěžších problémech dostává do střetů se společenskou většinou nebo i s částí odborné veřejnosti a dokonce někdy i s vlastními letitými přáteli.

Ani toto však není vše. Úkolem učitelů je vykládat znalosti a cvičit dovednosti; tím třetím jsou postoje. Jenže postojům se prostě neučí, postoje se předvádějí. A Igor Míchal poutavě, suverénně a naplno říká to, co zná, a neokázale a skromně dělá to, co říká. A to je konečná příčina proslulosti jeho vysokoškolských přednášek, ale také důvod toho, proč dnes právě on po zásluze dostává Cenu Josefa Vavrouška, po jehož smrti byl ve Společnosti pro trvale udržitelný život předsedou.

Laudatio znamená chvalořeč. Dobré dílo se však chválí samo – a jaká může být větší pochvala než má letitá zkušenost, že při každé zmínce o Igorových přednáškách se zaručeně z lavic ozve nejméně jeden hlas: „tam choďte – já jsem loni nevynechala ani jednou, to je skvělý!“ Chvalte člověka, který naší krajině rozumí asi lépe než kdokoli z nás, chvalte spisovatele, jehož texty zůstávají ve prospěch společných stanovisek, např. ve Společnosti pro trvale udržitelný život, tak často skromně anonymní, chvalte člověka, který vám za každou chválu spolehlivě přijde vyčinit! A tak se bojím pochválit ho sám. Chvalme Igora Míchala všichni, chvalme ho dnes velkou chválou! On se bude trošku hněvat, my mu potřeseme rukou – a poděkujeme.

Ivan Rynda,
Fidlovačka 8. října 2000