Ivana a Jan Jongepierovi

Laudatio k udělení Ceny Josefa Vavrouška za rok 2012

Myslím, že není ekologa, biologa, botanika, zoologa či snad ani amatérského přírodovědce, který by pracoval či navštěvoval území Bílých Karpat, a který by současně neznal jména Jongepierová-Jongepier.  Jsou součástí místní komunity, jsou součástí bělokarpatských luk, jsou dnes už téměř inventářem zdejší výjimečné přírody.

Nikdy nezapomenu na první setkání s touto dvojicí, kdysi dávno ve Veselí: halasná, bezprostřední a akční blondýna a její vysoký, rozvážný a klidný protipól si nelze nezapamatovat hned napoprvé. A pak desítky dalších setkání: při práci v kanceláři, u nich doma, na konferencích doma i v zahraničí, na ministerstvu a při předávání Ceny ministra životního prostředí – ale především tam, kde jsou oba během sezóny nejčastěji a – myslím – nejraději: v terénu na Čertoryjích, na Jazevčí, na Žítkové či jinde na bělokarpatských loukách. Každý pohyb, každá věta, každá myšlenka prokazuje, že jsou s tímto územím srostlí.

Řečeno trochu strojeně – a mám pocit, že takto „oficiální“ tón se k ní téměř nehodí – Ivana je dlouholetou pracovnicí státní i dobrovolné ochrany přírody. Její práce na jedné straně a činnost a fungování Správy CHKO Bílé Karpaty na straně druhé patří nerozlučně k sobě: Ivana zde strávila celý svůj dosavadní profesní život a stojí za veškerou ochranářskou ale i vědecko-výzkumnou prací správy, zejména v oblasti ochrany a obnovy bělokarpatských květnatých luk.  Vyvinula, odzkoušela a do praxe uvedla řadu originálních postupů sklizně i setí zdejších travinno–bylinných směsí. S trochou nadsázky lze říci, že co desetiletí zanedbané péče a chybných postupů v časech nesvobody způsobila, Ivana s kolegy a mnoha dobrovolníky trpělivě a úspěšně vrací do Bílých Karpat. Není náhodou, že na ochranářské mapě Evropy jsou Bílé Karpaty vždy vyznačeny velkým vykřičníkem a poznámkou: orchideje – Ivana! Chodí sem studenti od nás i ze zahraničí, Bílé Karpaty se díky tomu staly jedním z učebnicových příkladů zcela nového oboru – ekologie obnovy. Samozřejmě v tom Ivana nejede sama – je ale organizátorkou zdejší vědecké práce, shání peníze, odborníky, materiál, publikuje a prezentuje. Každý, kdo ji trochu zná, určitě neopomene její vysokou odbornou fundovanost, ryzí ochranářské přesvědčení doplněné nezbytnou praktičností a znalosti reálných problémů a možností. Koho by neuchvátila její vehemence, nezdolnost, přesvědčivost a je-li třeba i zarputilost, pokud jde o ochranu přírody!

Své zkušenosti, znalosti a nápady předává Ivana dál. Je i s manželem jedním ze zásadních prvků zdejší renomované organizace ČSOP, pracuje s místními lidmi i s dětmi. Pochopitelně má také co říci na odborném poli: je autorkou či editorkou mnoha neopomenutelných publikací, z nichž nemohu nezmínit alespoň zcela unikátní monografii „Louky Bílých Karpat“, jejíž byla editorkou a spoluautorkou. Je jen příznačné podívat se na toto dílo blíže: dala dohromady přes 85 autorů, na díle se podílel významně i její manžel Jan a syn David…  Mám pocit, že když se Ivana rozhodne, přesvědčí a získá skoro každého. Doufám, a myslím že nejsem sám, že Ivanu také více uvidíme coby vysokoškolského pedagoga, rozsahem znalostí a zejména praktických managementových zkušeností z péče o květnaté louky nemá v Evropě mnoho konkurentů…

Jan Willem, nebo spíše Honza, jak ho všichni známe, je v našich končinách rovněž dosti nevídaným zjevem: rodilý Holanďan, vystudovaný stavební inženýr a učitel matematiky, který mluví česky a jehož psaná čeština je lepší než u mnoha našinců. Byl a je milovníkem a obdivovatelem Bílých Karpat, do nichž se – jak sám říká – zamiloval ještě dřív než do budoucí manželky. Je skvělým amatérským botanikem, díky Ivaně se stal předním znalcem přírody Bílých Karpat, a ve výzkumné a ochranářské práci přispívá jako vynikající mykolog. Honza je ale především pedagogem: řadu let učí angličtinu a je uznávaným koordinátorem ekologického vzdělávání a výchovy na Gymnáziu ve Strážnici, které pod jeho vedením opakovaně získává nesnadno obhajitelný titul „Ekoškola“. Je zakladatelem a prvním ředitelem Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty ve Veselí nad Moravou, které fungovalo už v dobách, kdy se jinde o něčem podobném ještě snad ani neuvažovalo a které je dnes nezastupitelným centrem environmentální výchovy jihovýchodní Moravy, s mnoha přesahy až daleko za hranice České republiky.

Ivana a Jan za sebou mají obrovský kus práce, jsou dle mého naprosto výjimečnou dvojicí po všech stránkách – lidské, odborné, ochranářské i osvětové. Jejich dům a jejich srdce jsou neustále otevřena pro každého, kdo chce přírodu chránit, být jí užitečný, či jí zkoumat. Strávit podvečer v jejich přítomnosti a diskutovat o ekologii, ochraně přírody a jejím managementu je osvěžující a inspirující zkušenost, kterou si účastník doplní někdy chybějící energii a rád znovu zopakuje. Navštívit Bílé Karpaty v jejich doprovodu je a zůstane zážitkem a dnešní stav zdejších unikátních orchidejových luk je jejich skvělou vizitkou. Jsem si jist, že Josef Vavroušek by s rozhodnutím komise souhlasil a že letošní cena, která nese jeho jméno, bude v těch nejlepších rukou.

A na závěr drobná perlička. Když jsem Ivanu a Jana navrhl do nominace na letošní cenu, považoval jsem za slušnost je o tom informovat. Telefon zvedla Ivana a než jsem cokoliv stihl říct, zeptala se, kdy se konečně zase ukážu v Bílých Karpatech. Když jsem následně vysvětlil, proč vlastně volám, její první reakce byla: jen doufám, že to nedostaneme, to bych musela z terénu, kde teď opravdu musím být…. Myslím, že to vypovídá o všem. Přeju Janovi a Ivaně ať se jim daří a české ochraně přírody, aby měla co nejvíce takovýchto dvojic!

Laco Miko
(přítel Jana a Ivany, Bílých Karpat, bývalý ministr a nyní úředník Evropské Komise)

Rozhovor s laureáty Ceny Josefa Vavrouška, Ivanou a Janem Jongepierovými v Českém rozhlasu