Jan Jeník

Laudatio na Jana Jeníka,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2001

Žijeme v zajímavém světě. Jeho hnacím motorem jsou dostihy firem, neexistence sociálních a ekologických standardů v rozvojových zemích, dětská práce, globální oteplování. Ano, i toto je globalizace. Paradoxem dneška je skutečnost, že politika, hospodářství a nakonec i většina veřejnosti považují globalizaci za přírodní jev, který je zapotřebí vzít na vědomí. Globalizace je přitom produktem lidského jednání a je proto i politicky formulovatelná a uchopitelná. Zdá se, že na toto vpravdě banální poznání si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Naštěstí se vyspělé státy a především Evropská unie dokázaly shodnout alespoň na tom, že nejuspokojivější odpovědí na tyto existenciální otázky je koncepce trvale udržitelného rozvoje.

Definice udržitelného rozvoje – snad proto, aby byla politicky prosaditelná – obsahuje samé atraktivní pojmy: zlepšení životní úrovně a kvality života při současném zlepšení stavu životního prostředí. Jenže civilizace stojí před daleko podstatnějšími a přitom nevyhnutelnými změnami, které se budou týkat modelů výroby a spotřeby a budou vyžadovat nejen technologické a organizační, ale i institucionální a sociální změny. Josef Vavroušek pro tento další rozměr udržitelnosti přišel s termínem trvale udržitelný život.

Trvale udržitelný život je ve své prapodstatě tématem biologickým. Hledá odpovědi na otázky jak pečovat o naši biosféru, jak uvést do souladu její produkční možnosti se spotřebou stálé rostoucí lidské populace, která dosáhne v roce 2050 asi deseti miliard.

Z velké skupiny biologů se většina zabývá stále hlubšími vrstvami poznávání, od organismů směřuje k buněčné a nejnověji k molekulární úrovni. Možná reakcí na to je odliv zájmu z oblasti poznávání hierarchicky vyšších struktur přírody jako jsou společenstva, ekosystémy a biomy.

Člověk se již od neolitu snažil zvyšovat produkční účinnost obytné krajiny. Postupoval svým způsobem racionálně: v hustě osídlených oblastech mýtil lesy, zřizoval pastviny a později ornou půdu pro rychlé a cílené pěstování potravin. Nemohl si být vědom souvislostí, které při narůstajícím přelidnění nabudou globálního charakteru.

Kdo by tedy měl zasvěceně vypovídat o stavu naší planety, o produktivitě jejích ekosystémů, o únosnosti lidských zásahů a vlivů? Nebude to technik ani sociolog, umělec ani politik. Bude to pravděpodobně ekolog, který hledá vztahy mezi fyzikálními a chemickými podmínkami a odpovědí živé složky naší biosféry od rostlin ke všem typům konzumentů, včetně člověka. Bude to ekolog, který hledá únosnou rovnováhu při exploataci obnovitelných a neobnovitelných zdrojů který si je vědom zranitelnosti křehké rovnováhy na různých místech naší Země. Ekolog, který nepostrádá smysl pro ekonomii a kterému nechybí ani technické vzdělání k dobře vyváženému posuzování potenciálu krajiny i potřeb jejích obyvatel. Dojít k tak širokému záběru při posuzování trvale udržitelné stability a produktivnosti krajiny není jednoduché a potřebuje to vpravdě renesanční osobnost.

Kdo je prof. ing. Jan Jeník: ekolog? botanik? krajinný projektant? urbanista? ekonom? ochranář? tropický cestovatel a expert? lesník? vysokoškolský učitel? popularizátor a autor knih pro mládež? geomorfolog a klimatolog? Všechny tyto profese postupně zvládl v míře potřebné pro vědecké poznání významných ekosystémů i jejich složek a pro prognózu jejich dalšího vývoje podloženou nalezenými fakty. Ve své životní pouti měl několik uzlových bodů, které určily jeho pracovní směr.

Především nabyl vysokoškolského vzdělání jako lesník. Naučil se, jak dosáhnout dlouhodobé perspektivy při vývoji lesa a získal základy technického vzdělání. Další kroky ho vedly na katedru botaniky Přírodovědecké fakulty UK, kde absolvoval svá postgraduální studia pod vedením jednoho z nejlepších učitelů rostlinné sociologie, prof. Kliky. Již v těchto „učednických letech“ (1954) se autorsky podílel na dosud nepřekonané metodické příručce fytocenologie, ekologie, klimatologie a půdoznalství. Na UK zůstal, vedl geobotanické oddělení a r. 1961 se zde habilitoval. Svou vědeckou práci rozvíjel dvěma směry: analytickou práci po řadu let věnoval funkci kořenů lesních dřevin. Poznání přírody vysokých hor přispěl svoji teorií anemo-orografických systémů. Ekolog asi nemůže úplně pochopit fungování biosféry, dokud nenavštíví tropické oblasti. Také tuto šanci mu život nabídl a Jan Jeník ji bohatě využil. Po řadu let pracoval v Ghaně, v Tanzánii, na Kubě, v Afganistánu a v Indii a tyto své pobyty zhodnotil v řadě publikací i knižních titulů.

Další kapitolu jeho života zavinila lidská závist spojená s politickou mocí: v roce 1971 byl vyobcován z Karlovy university. Útočiště našel v Botanickém ústavu ČSAV, resp. v jeho botanickém oddělení v Třeboni. Sedmdesátá a osmdesátá léta zastihla Jana Jeníka v intenzívní koncepční, badatelské i syntetické práci pro Biosférickou rezervaci Třeboňsko a obecně pro akci UNESCO „Člověk a biosféra“. Neúnavně pracuje a edituje články o přírodních poměrech a životním prostředí Třeboňska, je spoluautorem a editorem velkého díla Ekologie a ekonomika Třeboňska (1978) i řady závěrečných zpráv o ekologické optimalizaci hospodaření v CHKO Třeboňsko. Také velké dílo z roku 2001: „Freshwater wetlands and their sustainable use“, vydané v sérii výsledků MAB UNESCO, nese v titulu Jeníkovo jméno. Dvacetileté působení v AV ČR zjevně obohatilo Jeníkův záběr i o dimenzi krajinářskou i socio-ekonomickou.

V roce 1990 se Jan Jeník vrátil na UK, již jako profesor. Jako profesor emeritus zde působí dodnes. Za jeho vpravdě široký i hluboký ponor do ekologické vědy byl oceněn r. 1993 cenou UNESCO „Sultan Quaboos Prize“ za celoživotní práci v ochraně životního prostředí. Jeho publikační seznam je neuvěřitelně bohatý a také pozoruhodně široký. Od detailních rhizologických a taxonomických studií až ke komplexním krajinářským pracím. Vedle toho je také autorem mnoha středoškolských učebnic a vysokoškolských skript. Nikoli menší je jeho ediční činnost populárně-vědeckých knih pro mládež v mnoha jazykových mutacích i populární články vysokého standardu v přírodovědných časopisech.

Jan Jeník je mimořádný jev ve světě přírodních věd: jak svou vědeckou šíří, tak i hloubkou záběru. Jako málokdo jiný rozumí ekologii krajiny i ekologii biosféry a proto také jako málokdo jiný ukazuje cestu k trvale udržitelnému rozvoji i životu.

Martin Bursík, 2002