Martin Bursík

Martin Bursík si zaslouží Cenu Josefa Vavrouška

Profesor biogeografie Přírodovědecké fakulty University Karlovy Radovan Hendrych si v roce 1983 vyhlédl skupinku horlivě diskutujících studentů před svým kabinetem a ostře je osočil z výtržností. Všichni kolem věděli, že nemá pravdu, ale nikdo si netroufl jednomu z nejtvrdších komunistů na fakultě oponovat. Jenom Martin Bursík se po chvíli před něho postavil a slušně řekl: „Pane profesore, my jsme tu nic špatného nedělali“. Už nesoudružské oslovení vedoucího katedry způsobilo výbuch rozhněvaného muže a ještě na chodbě zazněly výhružky o vyloučení ze studia byť v posledním ročníku. Co se dělo za dveřmi Hendrychovy pracovny nevíme, ale vzhledem k eskalaci případu si Martin nejspíš řekl svoje. Jistě si vzpomněl na svou maminku, kterou po únoru 1948 vyloučili těsně před státnicemi z filozofické fakulty. Vše skončilo před jakousi fakultní trestní komisí, které předsedal právě soudruh Hendrych. Obratným jednáním Martin získal na svou stranu zbylé členy komise a díky tomu po půl roce dokončil obor ochrana životního prostředí. A tak je to s Martinem Bursíkem dodnes. Je-li přesvědčen o své pravdě, nese kůži na trh a neváhá se postavit i proti většinovému nebo líbivému názoru. Pevné zásady mu vtiskli nejen oba vzdělaní rodiče, ale i život ve skautském oddíle a fair play v kolektivních sportech.

Několik let praktické hydrologie využil k poznání výzkumu i problémů se znečištěním prostředí. Brzy pochopil, že bez politické vůle s problémy nejde pohnout. V osmdesátých letech se zapojil do Hnutí za občanskou svobodu, odkud vedla cesta na demonstrace za lidská práva. Brzy získal první kontakty s odborníky a osobnostmi z ochrany životního prostředí, třeba s Josefem Vavrouškem, Ivanem Dejmalem či Bedřichem Moldánem. Není náhodou, že právě 17. listopadu 1989 organizoval odbornou konferenci za účasti ekologů i z několika západních zemí. Hned se zapojil do Občanského fóra a k vědě se již nevrátil. Nejen ze školy byl jazykově připravený komunikovat s novými partnery v demokratickém světě, mnohé zkušenosti si odnesl ze stáže u senátora amerického kongresu za stát Washington. Jako kooptovaný a potom zvolený poslanec České národní rady byl u zrodu první ekologické legislativy, zasloužil se o zákon O ochraně přírody schválený v roce 1992. Tehdy zažil neopakovatelnou situaci, kdy se zákonodárci s exekutivou s dvouletým mandátem dokázali dohodnout a přispěli k mnohým nápravám zničeného životního prostředí. Pomohli k odsíření tepelných elektráren, Krkonošský národní park se dostal pryč ze seznamu deseti nejohroženějších národních parků světa, nechybělo mnoho a byla zastavena výstavba jaderné elektrárny Temelín. Martin Bursík energii z jaderných reaktorů kvůli bezpečnosti a ukládání radioaktivního odpadu odmítal už v osmdesátých letech. A za svým názorem pevně stojí i v době, kdy podstatná část naší veřejnosti, přestože zažila už dvě smrtonosné havárie elektráren, za jadernou energií stojí. Stejně razantně se postavil proti těžbě uhlí v nových lokalitách a zase i přes odpor řady místních lidí, kteří dávají přednost krátkodobému zájmu před zachováním krajiny a domovů, v kterých se narodili. Martin se nejspíš nikdy nepřivázal k ohroženému stromu nebo kostelu v Libkovicích. Přestože aktivisty respektuje a jak dokázal často i podporuje, za přírodu, krajinu, životní prostředí a lidská práva bojuje jinak. Setkává se s lidmi a hledá u nich podporu, studuje vědecká i komerční data, chodí na schůze a trpělivě přesvědčuje lidi, že ochrana modré planety stojí za naše úsilí. Proto je přes dvacet let aktivní v politice. Proto se již tolikrát utkal s lidmi opačného názoru a vyslechl od nich mnoho urážek i výhružek. Proto v roce 2005 uchopil Stranu zelených a pomohl ji k nebývalému úspěchu. Stranu zelených vyvedl z levicového sevření do středu politického spektra a oslovil zatím nejvíce ekologicky smýšlejících lidí. Mnozí jste z blízka viděli tehdejší Martinovo nasazení, kdy byl aktivním a vždy připraveným místopředsedou vlády, úspěšným ministrem životního prostředí, rovnocenným partnerem v ekologii zdatných kolegů ze zemí Evropské unie i Spojených států a navíc dlouho odolával obrovskému tlaku na rozbití koalice metodou destrukce Strany zelených. S odstupem tří let si myslím, že tehdy obstál. Naučil koaliční partnery nová slova jako obnovitelný zdroj energie, dlouhodobě udržitelný rozvoj, nepřekročitelné limity těžby, tolerance k ekologickým názorům našich evropských sousedů. Některé ekoskeptiky dokonce přesvědčil, že obnovitelné zdroje energie jsou přínosem a velkou možností pro inovaci a ekonomiku. Díky jeho energetické politice mají mnozí zemědělci důvod hospodařit, nekvalitní dřevo a sláma už není bezcenným odpadem, vodní, větrné i solární elektrárny získaly podporu, i když fotovoltaická lobby nakonec prosadila vyřazení regulačních částí zákona. V kontrastu s tím Martin Bursík poctivě dojednal prodej imisních povolenek Japoncům a je naše škoda, že nemohl celý projekt Zelená úsporám sám dokončit. I přesto svou prací pomohl v době krize udržet zaměstnání tisícům lidí, ušetřit za energie i sociálně slabším lidem a v neposlední řadě snížit emise oxidu uhličitého. Viděli jsme, jak jeho nástupci naložili s druhým kolem prodeje imisních povolenek. I proto byl nejfundovanějším ministrem životního prostředí, kterého jsme měli. A to nejen z titulu předního odborníka v oboru ochrany klimatu a obnovitelných zdrojů energie. Úřad vedl s jasnou koncepcí, zabýval se dlouhodobou vizí hlavních témat, dobře komunikoval především s ministry zemí, kde jsou otázky životního prostředí v popředí zájmu. Hodně času strávil jednáním i poznáním konkrétních míst a problémů s ministrem životního prostředí švédského království Andreasem Carlgrenem. Viděl, že v jeho zemi je ochrana přírody součástí základních hodnot, krále ani premiéra by vůbec nenapadlo zasahovat do správy národních parků, tepelná čerpadla v novostavbách jsou úplnou samozřejmostí a čtvrtina vozidel využívá alternativní paliva. Až Martin Bursík otevřel Ministerstvo životního prostředí lidem z nevládních organizací. Mezi nimi hledal odborníky pro jednotlivé úřady, fundované partnery pro diskuzi, podpořil jejich aktivity od Šumavy po Beskydy. Hned po nástupu do své druhé mise na MŽP řešil největší katastrofu, která po roce 1989 zasáhla české lesy. Vichřice Kyrill v lednu 2007 rozvrátila tisíce hektarů porostů a především na Šumavě se musel rozhodnout, jestli nejcennější zóny národního parku ponechá přirozenému vývoji nebo připustí sklizeň jako v rozbahněném kukuřičném poli. Odvážně přiznal v první zóně smrkovým monokulturám právo se nechat povalit vichřicí a následně sežrat kůrovcem. Rozhodl se pro přeměnu části Šumavy na opravdovou divočinu, i když věděl, že téma bude zneužité v politickém boji. Navíc se postavil proti narušení v České republice snad nejpestřejšího klimaxového, tedy vývojově dospělého lesního komplexu stavbou lanovky na hraniční kopec Hochficht. Martin je jistě zdatnějším lyžařem, než kdy byl současný pan prezident, přesto ví, že rozvoj lyžařských areálů nemůže proběhnout na úkor nejcennějších kousků přírody, které nám zbyly. Na rozdíl od svého mnoholetého oponenta se dobře poučil třeba z chyby na Lysé hoře v Krkonoších, kde provozovatelé lyžařského areálu v devadesátých letech politicky protlačili lanovku do první zóny národního parku a nyní chtějí opět s nekompetentními politiky v zádech změnit dohodnutá pravidla. Přitom v ochranném pásmu i třetí zóně národních parků jako ministr podpořil udržitelný rozvoj regionů s podporou života místních lidí, turistů a sportovců.

Při neoficiální horolezecké výpravě se Martin Bursík v březnu 1988 poprvé dostal do Himaláje. Jako první Čechoslovák se v sedle Lho la symbolicky dotkl severní stěny Mount Everestu, dole v údolí potkal Edmunda Hillaryho a cestou desítky svobodně cestujících mladých lidí z celého světa. Do Tibetu se vypravil, aby poznal hory svých snů a nakonec potkal především Tibeťany zkoušené mnohem větším útlakem komunistické Číny, než jsme si v tehdy nesvobodné východní Evropě mohli představit. Ve Lhase viděl jen pár dní po potlačení nepokojů při výročí okupace Tibetu hořet domy, kulometná hnízda na hlavních ulicích, vojáky a agenty policie v posledních zachovaných klášterech, otročící lidi na stavbách i mrtvé děti unášené říčním proudem. Ale viděl také odhodlané Tibeťany, kteří s nepoznanou uctivostí od Martina přijímali obrázek jeho Svátosti Dalajlámy a přikládali si jej v pokoře a s nadějí k obličeji. Odtud vzešlo jeho předsevzetí pomáhat utiskovanému národu, a když se po dvaceti letech s Dalajlámou poprvé sešel při soukromé audienci, mohl s ním zasvěceně o Tibetu promluvit. Stejně tak cítil morální právo mluvit na protibetských demonstracích před čínskou ambasádou, pozvat Dalajlámu na půdu českého parlamentu a adoptovat si na dálku tibetskou dívenku. Lidská práva jsou jeho stejnou prioritou, jako ochrana životního prostředí. I díky Martinovi víme, že jedno bez druhého se neobejde.

Na závěr přidám ještě jednu vzpomínku. V březnu 1995 mi zavolal fotograf Pavel Štecha, že se v Západních Tatrách ztratil jeho kamarád Josef Vavroušek, jestli se s ním nevypravím po něm pátrat. Za pár minut volal Martin Bursík se stejnou výzvou. Tak jsem je oba seznámil a ještě s Kristiánem Sudou jsme druhý den ráno dojeli na Slovensko. Prošli jsme několik dolin i kus hlavního hřebene Roháčů, potkali profesionální záchranáře, horolezce, skauty, aktivisty z nevládních organizací. Třetí den jsme stáli v dolině Parichvostu a bylo jasné, že nejen Pavel Štecha a Martin Bursík přišli o blízkého přítele. Aniž by věděli, kde Josef Vavroušek s dcerou Petrou zůstali, právě tady se s nimi rozloučili. Za pár dní jen kousek od toho místa záchranáři pod lavinou našli jejich těla. Trvalo ještě řadu let, než Martin Bursík dorostl do hlavního představitele českých ochránců životního prostředí. Možná to tehdy v dolině Parichvostu příteli Josefovi slíbil.

U příležitosti předání Ceny Josefa Vavrouška v Praze 7. června 2012,
Pavel Klimeš, krajinný ekolog

Rozhovor s držitelem ceny Josefa Vavrouška Martinem Bursíkem v Českém rozhlasu

Cenu za konkrétní činy pro zdravé životní prostředí v roce 2011získali Martin Bursík a Pavel Šremer. Rozdílné osobnosti vyvolaly i rozdílnou odezvu. Jak to vnímá on?