Svatomír Mlčoch

Laudatio na Svatomíra Mlčocha,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2003

 

Dámy a pánové, vážené kolegyně a kolegové!

Jsou tu nejméně dva lidé, kteří by měli větší právo přednést tuto řeč než já. Jenže Pavel Nováček, předseda poroty Ceny Josefa Vavrouška, byl postižen nemocí; a Jan Květ, člen poroty a další přítel Sváti Mlčocha, je, jak známo, postižený Třeboní, kde má tolik práce. A tak to zbylo na mně. Snad to nepokazím!

Paní a pánové!

Aš nám někdo tvrdí, že právo je suché!
Znám řadu právníků a o většině z nich platí, že poněkud sušší jsou. O panu doktorovi Svatomíru Mlčochovi, laureátovi dnešní Ceny Josefa Vavrouška, to ovšem neplatí. Pokusím se to v krátkém povídání, které ani nebude příliš oslavné – stačí totiž, když bude právě jen pravdivé – dokázat.

Svatomír Mlčoch je Moravák – narodil se v červenci roku 1955 v Novém Jičíně, ale většina z nás ho už zná jako zapřísáhlého Jihočecha. Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, absolvoval postgraduální studium tvorby a ochrany životního prostředí tehdejší Vysoké školy zemědělské a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se učil památkové péči. Už tady zřejmě vzniklo vzácné spojení právničiny, citu k přírodě a krajině a obdivu ke kulturní tvorbě člověka, které Svatomír po patnáct let uplatňoval v Českých Budějovicích jako úředník. Co se naučil, vložil s neuvěřitelnou vehemencí a pracovitostí do práce na Ministerstvu životního prostředí, které v roce 1989 pomáhal založit. Byl v pořadí jeho čtvrtým zaměstnancem a je na to také po právu hrdý. Z dědictví tehdejší polistopadové dobré vůle k přírodě a k životnímu prostředí žijeme do značné míry dodnes; znalosti, vůli a étos musel ovšem někdo promyslet a přesně, suše právně kodifikovat – myslím, že se mnou budete souhlasit, že jedním z vůdců skupiny odborníků a právníků byl Svatomír. Jako člen Českého svazu ochránců přírody zná sám dobře přírodu, ale dovede i zobecnit odborný detail poskytnutý specialistou; dovede abstrahovat; a teorii práva znal po převratu neporovnatelně lépe než právní odborníci parlamentů, kteří tvořili ty nemnohé zákony před převratem. Podílel se v první vlně snad na všech zákonech, jež se týkaly životního prostředí, ale jeho mistrovskými kusy jsou jistě tři: legislativa zřizování národních parků v České republice, první zákon o hodnocení vlivů na životní prostředí a zejména dodnes platný zákon o ochraně přírody a krajiny, jeden z nejlepších na světě, který v tomto oboru známe.

Svatomír Mlčoch podle mého názoru vyniká i dlouhodobou koncepční jasnozřivostí. V době, která již nebyla příliš nakloněná životnímu prostředí, ale ani skutečné věcnosti, v roce 1995, vykázal například podivuhodnou vzdornost jednoduchým vyprázdněným ideologiím, když při přípravě lesního zákona odmítal rovnost vlastníků lesa před zákonem a zamýšlel, liberálně i věcně zároveň, vyjít z rozdílného důrazu na různé funkce lesa. Byl jsem už po třech letech práce nad zákonem unavený a pořádně jsme se tehdy střetli. Už půl roku po přijetí zákona jsem začal chápat, že pravdu měl on – a šel jsem se omluvit. Jenže Svatomír se neuráží; měl radost! Tak ještě jednou, Svášo, odpusš těch několik našich pří – já už to víckrát neudělám… Sváša ovšem dělá důkladně a dobře všechno, do čeho se pustí. Když ke škodě nás všech opustil místo náměstka Ministerstva životního prostředí, stal se environmentálním advokátem, odborným poradcem v oblasti harmonizace českých ekologických předpisů s právem Evropského společenství, členem Legislativní rady vlády, a prospíval tak jak lidem v místě, tak i nám všem jako celku.

Víte, dámy a pánové, přiznávám se, že jsem si trochu přál, aby tentokrát nedostal Cenu opět učitel; přestože si tolik vážím práce Jiřího Kulicha, jemuž letos unikla jen o vlas a jistě ho někdy příště za jeho dílo čeká. Držím palce, Jirko! Myslel jsem jen, že i zásluhy jiných oborů by měly být oceněné a oceňované. Jenže Sváša – i učí! Přednáší právo životního prostředí na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích; věcně skvěle a jako učitel – barevně. Radost poslouchat! Trápil bych Vás, posluchačky a posluchači, kdybych se zabýval vším, co všechno Sváša stihne. Jenže alespoň rozvoj nových technologií v oblasti ochrany životního prostředí ve společnostech ENVI a ENKI v Třeboni a iniciaci a spouzakladatelskou činnost při vzniku vědecko-technického parku nezmínit nemohu. A ještě jedné věci si vážím: najde-li odborník čas i na věci veřejné v užším profesním slova smyslu, v politice, jíž poprávu stále víc přestáváme věřit. Svatomír to dokáže – byl členem zastupitelstva města Českých Budějovic a nyní pracuje v komisi Rady města; a na obecně prospěšné záležitosti si v tričku nevládních organizací našel čas dokonce i v době, kdy oblékal důstojné sako ministra, když v roce 1991 spoluzaložil nejen v jižních Čechách proslulou nadaci Rosa.

Dovolte mi, abych využil příležitosti a podělil se závěrem o jeden svůj názor na právo. Existuje v něm profese, která nehledá jen mezery v zákonech jako advokát, nesepisuje pouhou danost jako notář a dokonce ani „jen“ nehledá spravedlnost jako soudce. Touto profesí je -legislativec. To on tvoří nový prostor a rámec pro prosazení pravdy a potřebuje k tomu jen docela maličko: znalost celého právního řádu a věcné materie. Environmentální legislativec je pak jedním ze šlechticů legislativy: musí znát zákony přírody i zákony lidské. A Svatomír Mlčoch je nejlepší environmentální legislativec, kterého znám.

Jenže Sváša také zůstal obyčejný, skoro chlapec, který se dovede dětsky polekat, když vedle něho při nadšeném pozorování biodiverzity v Národním parku da Tijuca udeří o zem obrovský ostnatý plod, a uteče. Zůstane takový přes všechna ocenění i ceny. Ale nebojte se: před prací, před prací Sváša neutíká. A proto ho chvalme, poděkujme a blahopřejme mu!

Ungelt, 4. června 2004
Ivan Rynda