Leo a Zuzana Burešovi

Botanické a částečně i ochranářské veřejnosti není potřeba tuto dvojici představovat. Oba jsou absolventy Univerzity Karlovy v Praze těsně po roce 1968; jsou jedněmi z posledních absolventů zářné éry oddělení geobotaniky těsně před „vyhazovem“ jejího vedoucího prof. Jana Jeníka. Na rozdíl od většiny spolužáků (za všechny jmenujme např. prof. Marcela Rejmánka, University of California, Davis) se nedali na vědeckou dráhu a hned po studiích před 45 lety vyměnili Prahu za Jeseníky a už je neopustili. Dr. Bureš nastoupil krátce na Správu CHKO Jeseníky, pro politické i odborné rozepře však záhy odešel a oba se po většinu normalizace živili manuálně. Současně však prováděli (ve volném čase!), tehdy ještě s podílem prof. Jeníka, podrobný geobotanický průzkum Jeseníků, zejména skvostů Velké a Malé kotliny, který vyšel v časopise Preslia v roce 1983.

Ale aktivní ochrana přírody v širokém regionu je jejich celoživotním a možná i nejzáslužnějším dílem; Leoš založil soukromou ekologickou firmu Ekoservis Jeseníky již na jaře 1989, v době, kdy mnozí z nás ještě stále nevěřili, že socialistická devastace přírody někdy skončí. A neznáme člověka, který by byl tak erudovaným botanikem (možná bychom to rozšířili i na terénní biologii) a přitom pomáhal regionu doslovně svýma rukama – osvícení sedláci v 21. století jsou pro přírodu skvostným reliktem!

Leoš i Zuzana patří k nejlepším znalcům flóry Jeseníků, a přitom mnoho kriticky ohrožených druhů zde stále roste (a mnohdy se i rozrůstá) jen díky jejich rukám. Bez jejich nadšení a hlavně poctivé a neúnavné práce by už mnoho původních luk zarostlo nálety, a to nejen v podhůří. Přes odpor některých konzervativních ochranářů svým úsilím (a více než dvacetiletým výzkumem) prokázali, že je třeba pečovat také o louky na vrcholovém hřebenu a že určité zásahy je třeba provádět i ve Velké kotlině.

V nižších polohách (a to v hodně širokém akčním rádiu od východních Čech po Osoblažsko) připravují a realizují obnovné projekty, ať už je to výsadba biokoridorů, remízků, nebo obnova meandrování vodních toků. I kdyby se zdálo, že jsou v dobrém slova smyslu zapadlými vlastenci, s výsledky jejich práce se můžeme setkat nejen přímo v krajině, ale i v literatuře, například s velmi zdařilou publikací Chráněné a ohrožené rostliny CHKO Jeseníky (2013). Právě na této publikaci si můžeme demonstrovat autorův perfekcionismus a erudici, vlastnosti, které provázejí oba manžele celý život. Úžasná publikace ukazuje, že „na taliři“ dostává up-to-date informace vědec, ochranář i prostý milovník přírody (viz např. recenze Suda in Živa 5/2013) a není v ní špatné fotografie či grafiky. Leoš totiž nepracuje jen s křovinořezem či vědeckou pamětí, ale i duší, a to neumíme každý.

O této duši a vztahu k přírodě asi nejlépe vypovídají Leošovy fotografie. Kdo navštívil některou z jeho výstav „Vodinky“, prošel neuvěřitelným mikrosvětem jesenických bystřin, které pohladí na duši. Každý druhý z nás fotografoval zleva zprava na Keprnických kamenech vápenatou vrstvu s lomikamenem vždyživým (a vytvořil možná i technicky dokonalé fotografie); ale nikoho nenapadlo se pustit do souboje s vodou, sluncem a stínem (a asi i kdyby napadlo, neměl by tu vůli…).

Burešovi vůbec nejsou zapadlí vlastenci v Podlesí u Morávky; zná je a z jejich práce čerpá mnohem více lidí než z prací mnohých universitních docentů. Po 45 létech chystají po večerech publikační syntézu – knihu o Velké kotlině, možná nejbohatší lokalitě v celém Hercyniku. Věříme, že se jejího vydání ve zdraví dožijí. Ale Cena Josefa Vavrouška není cenou za knihu, na to jsou komise jiné, Vavrouškova cena je o vztahu člověka k Přírodě a o zásluhách na tomto poli. A proto si myslíme, že Leoš a Zuzana jsou oprávněnými kandidáty tohoto prestižního ocenění za rok 2016.

Nominaci zaslal/a: Ivana Jongepierová


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *