Josef Vavroušek: Dobrodruh s duší filozofa

 „V roce 1968 jsem, jako člen studentské Expedice Lambaréne, navigátor a druhý řidič, projel Afrikou téměř 30 tisíc kilometrů. Chtěli jsme nejen pomoci nemocnici založené Albertem Schweitzerem v gabunském Lambaréne, ale především přispět k rozšíření jeho filosofie humanismu,” napsal v roce 1993 Josef Vavroušek ve svém proslulém článku o desertifikaci planety Země.

Devítiměsíční účastí na výpravě do Afriky se mu shodou náhod podařilo vyhnout událostem roku 1968. Do Lambaréne vezl tehdy třiadvacetiletý Vavroušek spolu se svými přáteli léky a zdravotnický materiál. Sám si zpátky do Československa odvezl víc, než čekal. Cesta ovlivnila další jeho směřování a prohloubila jeho smysl pro solidaritu.

lambarene01-(1).jpg

„Asi tady, na této africké cestě, lze hledat hlavní impulsy pro Josefovy pozdější mezinárodní počiny i jeho vnímání provázanosti problémů životního prostředí, napsal pro ekologický institut Veronica Tomáš Růžička. Vavroušek podnikal také výpravy jako horolezec – ať už po Čechách a Tatrách, nebo do vzdálenějších Julských Alp a Pamíru.

Cesta do Afriky, která se potýkala nejen s chudobou, ale i závažnými problémy životního prostředí, pomohla nasměrovat Vavrouškovu osobní filozofii a jeho celostního uvažování o světových problémech. Poprvé si plně uvědomil, jak to vypadá, když si člověk zlikviduje podmínky k životu.

„Projíždí čtrnácti zeměmi a všude se setkává s nepředstavitelnou chudobou, popsal Jiří Müller ve své vzpomínce na Vavrouška. „Potkává lidi, kteří nemají nic, ale jejichž materiální chudoba neznamená chudobu ducha, naopak může být spojena s neobyčejnou duchovní bohatostí. Skromnost není žádným ochuzením člověka.

Vavroušek obdivoval myšlenky Alberta Schweitzera, teologa, lékaře a hudebníka, který odešel do Afriky, kde v roce 1913 založil uprostřed pralesa právě onu nemocnici v Lambaréné – nemocnici pro léčení chudých. Jádrem Schweitzerovy etiky je heslo „Jsem život chtějící žít, uprostřed života chtějícího žít.Jako první filozof tak představil etiku, která nevidí jako středobod člověka, ale myslí na všechny živé bytosti.

lambarene01-(2).jpg

„Žádá, aby povinnost slitování nebyla omezena jen na lidské bytosti, ale naopak rozšířena na starost o osud všeho živého. Teprve to dává mravnosti dokonalost. To jsou myšlenky, které Vavrouška, pro něhož jsou příroda a hory životní potřebou, oslovují,dodal Jiří Müller.

K Africe se Vavroušek vracel i při svých myšlenkách o dobrovolné skromnosti. Uvědomoval si, že přírodní zdroje nestačí na to, aby ukojily spotřebu vyspělých zemí. Věřil proto v omezení sebe sama, v uvědomělou skromnost, kdy nepotřebujeme další a další zbytečné zboží. Skromnost není pro něj něčím, co si sami volíme, protože to chceme, ale tím, čemu se podřizujeme, protože k nám mluví příkaz starší, než je naše vůle. Vavroušek na něj možná narazil v Africe, doplnil Müller.

Foto: Petr Bárta; Dobrý den, Afriko