Laudatio pro Dalibora Dostála

V roce 2010 napsal novinář Dalibor Dostál článek z prostředí Severní Ameriky s názvem „Návrat bizonů? Zatím chybí peníze i prérie“. A v článku píše: „Bizoni mají podle odborníků největší šanci na záchranu jako volně žijící druh, pokud budou mít možnost toulat se volně po celých stovkách tisíc či dokonce milionech hektarů půdy. Pro naplnění tohoto cíle přitom bude nutný souhlas a podpora veřejných i soukromých majitelů pozemků.“ Těžko říct zda již tehdy Dalibor Dostál přemýšlel o návratu divokých koní a posléze praturů a konečně i evropských bizonů – tedy zubrů – do české krajiny.

Nicméně zcela jistě o několik let později již věděl, že pro realizaci záměru bude třeba získat hodně pozemků. Jak ale v hustě obydlené České republice najít území, které by uživilo několik desítek velkých kopytníků? Nabízelo se využít opuštěné vojenské prostory v Ralsku nebo v Milovicích a právě u Milovic se to povedlo. Díky podpoře města, Středočeského kraje a Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, která poskytla pro tento záměr nejvíce pozemků, vytvořil Dalibor Dostál se svými spolupracovníky postupně asi 240 hektarovou rezervaci.
Pro vývoj této rezervace byl zcela zásadní rok 2015 – podařilo se dovézt stádo exmoorských koní, stádo šesti zpětně šlechtěných praturů dovezených z Nizozemí a konečně i stádečko osmi zubrů svezených ze čtyř chráněných území v Polsku.

Zkuste si představit, co asi znamená dovezení takového množství zvířat do středních Čech a jaké úsilí tomuto kroku předcházelo. Nikdy nic podobného nikdo v Česku neuskutečnil (snad kromě Josefa Vágnera v 70. letech minulého století). Důvodem pro Dalibora Dostála nebylo ovšem vytvořit nějaké safari nebo oboru, kam by se mohli lidé chodit dívat na neobvyklá zvířata, ale právě využít velké kopytníky pro údržbu krajiny. Dávno v minulosti tato zvířata totiž u nás žila a na podobě krajiny se významně podílela.
 
Dalibor Dostál není vystudovaný přírodovědec, chtěl sice po gymnáziu studovat veterinu, ale v devadesátých letech, kdy se rozpadala zemědělská družstva, to nebylo zrovna perspektivní povolání.  Studoval tedy politologii a dlouhou dobu působil jako novinář, který se věnoval tématům ochrany přírody, filantropie a neziskového sektoru. Znají ho především čtenáři Deníku, ale psal a stále píše i pro další média. V roce 2009 za svou činnost obdržel Poděkování Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a v roce 2011 cenu Mediální čin roku od Nadace OKD. Byl členem novinářské poroty ceny Via Bona, členem poroty soutěže TOP odpovědná firma, členem hodnotící komise občanského sektoru v ČR pro americkou rozvojovou agenturu USAID.
 
To vše zapadá do skvělé kariéry českého novináře. Rokem 2007, kdy založil obecně prospěšnou společnost Česká krajina, se jeho život ovšem výrazně změnil a zdá se, že to bylo dobré rozhodnutí. Dalibor Dostál sbírá ceny dál – dnes obdržel Cenu Josefa Vavrouška za výjimečný environmentální počin.
 
Pro jednoho člověka je těžké dohlédnout šíři toho, jaký význam a dopad mělo přivedení velkých spásačů zpět do české krajiny. Oslovil jsem proto několik lidí, kteří Dalibora Dostála znají, a požádal je, aby mi zaslali tři věty, co je napadnou, když se vysloví jméno Dalibor Dostál.

Mezi oslovenými nemohli chybět přírodovědci z Biologického centra Akademie věd České republiky, kteří našeho dnešního laureáta přivedli k myšlence využít velké kopytníky pro údržbu vybraných lokalit a tím zachránit některé druhy našich motýlů, které z české přírody mizí.

Miloslav Jirků mi tedy napsal: „Naše příroda mohla těžko získat lepšího spojence a já kolegu. Bez Dalibora by nevznikly pastevní rezervace udržované velkými kopytníky, o nichž ochranářská a biologická komunita dlouhá desetiletí mluvila. Nenechal se odradit nepřetržitými úmornými slovními a papírovými bitvami. Nespočet politiků a úředníků zodpovídajících za osud krajiny dokázal přesvědčit o významu ochrany přírody. Ve fázi života, kdy jiní úspěšní lidé začínají předávat štafetu mladším, měl odvahu se pustit do velmi nesnadné výzvy a posunout naši ochranu přírody o pořádný krok dále. Dalibor též posunul českou ochranářskou praxi na dříve nebývalou úroveň v rovině medializace a vůbec práce s veřejností – snad nikdy před tím veřejnost tak jednoznačně nepochopila a nepřijala za svůj zcela nový ochranářský směr, jako přirozenou pastvu velkých kopytníků.“
A ještě explicitněji to vyjádřil Martin Konvička z téhož ústavu AV ČR:

„Chlapík, který ač nebyl profesionálním přírodovědcem, prokázal neuvěřitelný cit pro potřeby ohrožené přírody a problematiku péče o ni. Díky své erudici vynikajícího žurnalisty dokázal propojit nepraktické specialisty, ochranářské snílky a ostřílené chlapíky z komunální i vysoké politiky i byznysu. Vytrvalý, nadšený, inspirující a přátelský.“  
 
V bývalém vojenském prostoru u Milovic vznikla díky pastvě velkých kopytníků krajina, která dnes připomíná africkou savanu. Tak nějak asi vypadala, než ji začal intenzivně využívat člověk. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Během pouhých dvou let se tam kopytníkům podařilo vytvořit prostředí s vysokou druhovou diverzitou. Na milovické pastvině výzkumníci zaznamenali výskyt 59 druhů denních motýlů, což představuje neuvěřitelných 42 procent druhů žijících v celé České republice.
 
David Číp, z organizace Jaro Jaroměř, která provádí praktickou péči o přírodní lokality, mi k jménu dnešního laureáta napsal: „Jeden z několika zásadních lidí, kteří způsobili doslova ochranářskou revoluci v pohledu na moderní ochranu přírody. Osobně mu vděčím za to, že se dnes mohu jezdit učit, jak správně podporovat druhovou rozmanitost přímo od nejlepších specialistů, kteří to přirozeně zajišťovali již desetitisíce let před námi. Tedy od velkých kopytníků.“
 
Stáda praturů, koní a zubrů se postupně rozrůstají, a tak jejich využití na jiných místech v České republice se přímo nabízí. Z Milovic putovali exmoorské koně do národního parku Podyjí, Ptačího parku Josefovské louky nebo do přírodní památky Na Plachtě u Hradce Králové.

Ředitel národního parku Podyjí Tomáš Rothröckl po vyslovení jména Dalibor Dostál reagoval okamžitě: „Ač profesí novinář, pochopil se svými kolegy specifické potřeby ochranářské péče o vyjímečné biotopy krajin, které pomalu mizí. Je duší projektu a umanutou hlavou (v dobrém řečeno) organizace Česká krajina, která soustavně zajišťuje nejen v NP Podyjí, ale i v dalších lokalitách, potřebnou "údržbu" krajiny pastvou velkých kopytníků. Velvyslanci Jejího Veličenstva, dvě stádečka divokých koní plemene Exmoorský pony, tak již druhým rokem u nás spásají pastviny na Havranickém vřesovišti a na bývalé střelnici u Mašovic ku prospěchu chráněné přírody.“
Rád bych popřál Daliboru Dostálovi hodně energie při realizaci dalších projektů, ať už se týkají dalšího rozšiřování pastvy velkými kopytníky, vysazování alejí nebo dalších netradičních forem péče o naši krajinu.

Za Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR se těším na pokračování naší úspěšné spolupráce, třeba již brzy na projektu využití zubrů při péči o přírodu v přírodní rezervaci s příznačným jménem Zubří u Trhové Kamenice.
Na závěr bych rád ocitoval Petra Krejčího, režiséra televizního cyklu Krajinou domova, který krásně shrnul význam činu, za který Dalibor Dostál dnes dostává Cenu Josefa Vavrouška: „Příběh bývalého vojenského prostoru v Milovicích, za kterým stojí Dalibor Dostál, je obrovským přínosem nejen pro tamní krajinu, ale především úžasným příkladem pro nás ostatní. Ukazuje nám totiž sílu záměru jednotlivce. Dokazuje, že i ty nejsmělejší plány se mohou proměnit ve skutečnost, pokud jim věříme a poctivě na nich pracujeme.“
Tomáš Růžička, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR

a další spolupracovníci, přírodovědci a ochránci přírody, kteří se připojují ke gratulaci a které jsem nemohl v tomto krátkém vystoupení dnes citovat:
 
Jiří Beneš – Entomologický ústav Biologického centra AV ČR
Dalibora Dostala z České krajiny mám spojeného vždy společně s Miloňem Jirků a projektem návratu velkých kopytníků u nás, ty dva spolu seznámil kdysi doc. Martin Konvička. V případě Dalibora se mi v hlavě vybaví kombinace úspěšného profesionálního novináře a zapáleného ochránce přírody, který je schopen a ochoten spolupracovat s významnými a vizionářskými českými ekology a perfektně ochranářské úspěchy propagovat u nás i v zahraničí. Taková kombinace novináře a skutečného ochranáře je u nás neobvyklá a velmi důležitá.

Jaromír Bláha – Hnutí Duha
Dalibor Dostál pověsil svou novinářskou profesi na hřebík a šel chránit přírodu. Prostě zavedl do české ochrany přírody a především do krajiny (aspoň některých míst) to, co v ní chybělo a chybí: kdysi vyhubené velké přežvýkavce. Vzal to za své a postupnými kroky to udělal – založil organizaci Česká krajina, spojil se s odborníky, léta trpělivě vyjednával s úřady, až se mu to povedlo. A o tom to je. Potřebujeme dalších aspoň padesát Daliborů Dostálů!

David Číp – JARO Jaroměř
Jeden z několika zásadních lidí, kteří způsobili doslova ochranářskou revoluci v pohledu na moderní ochranu přírody. Osobně mu vděčím za to, že se dnes mohu jezdit učit jak správně podporovat druhovou rozmanitost přímo od nejlepších specialistů, kteří to přirozeně zajišťovali již desetitisíce let před námi. Tedy od velkých kopytníků. A to že krom Milovic se díky Daliborovi dnes můžeme správnou ochranařinu učit od divokých koní z Exmooru i na Plachtě v Hradci Králové a v Ptačím parku Josefovské louky je pak už jen nádhernou třešničkou na dortu této revoluční změny.

Miloslav Jirků – Parazitologický ústav Biologického centra AV ČR
S Daliborem spolupracuji deset let, stali se z nás nejbližší spolupracovníci a přátelé. Je to jeden z nemnoha lidí, za které bych dal bez váhání ruku do ohně a vážím si jej vlastně za vše, co a jak dělá. Do značné míry protože oblastem svého působení se věnuje v první řadě kvůli jejich významu pro společnost a to za cenu vlastního nepohodlí, stresu a zpravidla bez materiálního ohodnocení. Dalibora jsem poznal jako mimořádně čestného, pracovitého a obětavého člověka. Naše příroda mohla těžko získat lepšího spojence a já kolegu. Bez Dalibora by nevznikly pastevní rezervace udržované velkými kopytníky, o nichž ochranářská a biologická komunita dlouhá desetiletí mluvila. Nenechal se odradit nepřetržitými úmornými slovními a papírovými bitvami. Nespočet politiků a úředníků zodpovídajících za osud krajiny dokázal přesvědčit o významu ochrany přírody. Ve fázi života, kdy jiní úspěšní lidé začínají předávat štafetu mladším, měl odvahu se pustit do velmi nesnadné výzvy a posunout naši ochranu přírody o pořádný krok dále. Není bez zajímavosti, že tak učinil nikoliv jako biolog, ale jako žurnalista. Ochranářská péče o krajinu dostala díky Daliborovi nový rozměr, a to doslova. Údržba nelesních a otevřených lesních biotopů již není strašákem a přítěží, ale otázkou toho, zda se odhodláme svěřit ji do rukou těch, kdo ji spoluutvářeli od nepaměti, velkých kopytníků. Další rovina, na které Dalibor posunul českou ochranářskou praxi na dříve nebývalou úroveň je nesporně medializace a vůbec práce s veřejností - snad nikdy před tím veřejnost tak jednoznačně nepochopila a nepřijala za svůj zcela nový ochranářský směr, jako přirozenou pastvu velkých kopytníků. 
 
Martin Konvička – Entomologický ústav Biologického centra AV ČR
Chlapík, který ač není profesionálním přírodovědcem, prokázal neuvěřitelný cit pro potřeby ohrožené přírody a problematiku péči o ni. Díky své erudici vynikajícího žurnalisty dokázal propojit nepraktické specialisty, ochranářské snílky a ostřílené chlapíky z komunální i vysoké politiky i byznysu. Díky tomu uskutečnil velký sen mnohých z nás – obnovu skutečně kompletních středoevropských ekosystémů, v nichž nechybí ani jejich zásadní a pozapomenutá složka – velcí kopytníci. Vytrvalý, nadšený, inspirující a přátelský.   
Faktem je, že ta jeho schopnost dát dohromady či přesvědčit naprosto odlišné lidi, a současně neztrácet ze zřetele "přírodovědnou" podstatu věci, je asi jeho nejsilnější stránka.
 
Petr Krejčí – režisér, Orchis Film
Příběh bývalého vojenského prostoru v Milovicích, za kterým stojí Dalibor Dostál, je obrovským přínosem nejen pro tamní krajinu, ale především úžasným příkladem pro nás ostatní. Ukazuje nám totiž sílu záměru jednotlivce. Dokazuje, že i ty nejsmělejší plány se mohou proměnit ve skutečnost, pokud jim věříme a poctivě na nich pracujeme.
 
František Pelc – ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR
Dalibora Dostála znám dlouhá léta. V minulosti jako environmentálním tématům nakloněného a uvážlivého novináře a v posledních letech jako umanutého prosazovatele managementu nelesních společenstev s využitím turů-praturů, koní-divokých koní a dalších vhodných domácích plemen nebo zubrů.  V některých typech stanovišť je tato cesta určitě zcela nejlepší a je hodná podpory. Proto jsem nikdy nezalitoval, že jsme do jeho pilotního a vlajkového projektu u Milovic zakomponovali pozemky v naší správě, které svou výraznou plochou přispěly k jeho dosavadnímu zdárnému průběhu. Přeji hodně zdaru, trpělivosti i uvážlivosti při péči o naši ekologicky oslabenou krajinu i v budoucnu! 
 
Vlastimil Peřina – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, vedoucí Správy CHKO Železné hory
Na Daliborovi Dostálovi oceňuji především jeho trpělivost jít si za vytčeným cílem. Klid a rozvahu, které jsou tolik potřebné při domlouvání projektů, jimž se věnuje. A v neposlední řadě i schopnost kultivovaně a erudovaně medializovat výsledky práce České krajiny o. p. s.

Tomáš Rothröckl – ředitel NP Podyjí
Pan kolega Dostál, ač profesí novinář, pochopil se svými kolegy specifické potřeby ochranářské péče o vyjímečné biotopy krajin, které pomalu mizí. Je duší projektu a umanutou hlavou (v dobrém řečeno) organizace Česká krajina, která soustavně zajišťuje nejen v NP Podyjí, ale i v dalších lokalitách, potřebnou "údržbu" krajiny pastvou velkých kopytníků. Vevyslanci Jejího Veličenstva, dvě stádečka divokých koní plemene Exmoorský pony, tak již druhým rokem u nás spásají pastviny na Havranickém vřesovišti a na bývalé střelnici u Mašovic ku prospěchu chráněné přírody.
 
Zdeněk Vermouzek – prezident Česká společnost ornitologická
Dalibor Dostál: Ochranář tělem i duší, který velikou měrou přispěl k tomu, že máme v Milovicích pratury, koně a zubry. I díky jeho neutuchajícím snahám a dlouhým jednáním se postupně dostávají velcí kopytníci i na další místa a stávají se plnohodnotnou součástí managementu chráněných území. A kromě toho je každé setkání s ním příjemné a obohacující.

Tomáš Růžička
V Praze, 5. 6. 2019