Odešel bard krajinné ekologie Jan Lacina

Ku blankytu se vydal Jan Lacina letošní první jarní den ve věku 76 let.

„V korunách prastarých lip na návsi se začátkem léta rozezvučí včely a snad i díky medové vůni lipových květů, díky nízko kroužícím čápům, díky vůni sena pocítíte se v této krajině jako doma. To proto, že alespoň při pohledu z dálky - a někdy i z blízka - zůstala pohodově harmonická....“ Tak popsal Jan Lacina v časopisu Veronica svou domovinu, Tišnovsko. 

Tento milovník přírody a krajinomalby, zakladatel koncepce územního systému ekologické stability a učitel geobiocenologie na Mendelově univerzitě v Brně se věnoval i popularizaci v rozhlase a televizi, roku 1986 spoluzakládal časopis Veronica. Napsal také několik beletrií. V roce 2019 byl nominován na Environmentální Cenu Josefa Vavrouška.

Napsali o Janu Lacinovi:

Petr Maděra 
Honza Lacina byl vynikající, zkušený pedagog, který vychoval v oboru ochrany přírody a krajiny nejenom dlouhou řadu vysokoškolských studentů, ale působí významně i na širokou veřejnost. Jeho vzdělávací metody byly neotřelé, kombinuje umělecké a tvůrčí přístupy s vědeckými, disponuje téměř nekonečnou přírodovědnou empirií, ale hlavně do toho dával srdíčko.

Marie Ungrová 
Pan docent Lacina byl nevšední tím, jak byl komplexní a dovedl spojovat vše se vším, neb také vše se vším souvisí. Jeho nakažlivý entuziasmus je inspirující především pro mladé lidi v jeho okolí – a to je dobře. Opravdový odborník, tišnovský patriot, kterému to, že mu jde o přírodu především, člověk opravdu věří. S jeho impozantním zjevem bych jej nominovala nejen na Cenu Josefa Vavrouška, ale i na "Tišnovského Krakonoše". Byl to po všech stránkách jedinečný člověk.

Petr Čermák 
Význam Honzy Laciny je neměřitelný, neb se měření vymyká svou povahou: uměl iniciovat, inspirovat, zapálit badatelský zájem jako málokdo. S neuvěřitelným espritem, půvabem a poezií. Uměl nejen předat odborné znalosti, ale také vyprávět příběhy. A to je kombinace z nejcennějších.

Libor Jankovský 
Honza Lacina mne inspiroval především svým vzácným lidským přístupem a schopností vidět poezii všedního dne a těšit se z věcí, které v běhu dnešního dne přehlížíme, schopností vidět i jinou dimenzi krajiny. Nezapomenu, jak jsme spolu sdíleli radost z krás krajiny kdesi na Nedvědicku nad jednou z posledních lokalit všivce lesního. Jeho: „To by chtělo štamprličku“ jen podtrhlo kouzlo onoho květnového rána nad posledními metry čtverečními téměř v krajině Vysočiny vymizelého všivce. Vážím si především jeho práce v regionu, ale i mimo něj, práce se studenty i pro veřejnost, jako úžasného vůdce exkurzí pro dětičky, učitelky i babičky.