Bohuslav Blažek, in memoriam

Laudatio na Bohuslava Blažka,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2004, in memoriam

Vážené dámy, vážení pánové!

Když letos porota vybírala ze šestnácti jmen kandidáta na Cenu Josefa Vavrouška, jedno se zdálo od počátku přijímané všeobecně. Bohuslav Blažek, sociální ekolog a publicista. Je to trochu ironie, že podobné ceny se snáze a bezesporněji udělují mrtvým. Uzavřené dílo je přehlednější, působí vznosněji, už víme, že nás nic nečekaného nemůže překvapit ani pohoršit. Navíc je v podobných případech jasné, že máme jako porotci poslední příležitost projevit svou moudrou volbu a ohřát se ve světle pozornosti, která je upřena k dílu někoho jiného. Protože věhlas každé ceny nestojí jen na jméně a díle jejího zakladatele, ale udržuje a živí se i jmény a slávou těch, kterým je každoročně udělena. To dávání je oboustranné. Oceňujeme něčí dílo a ono naopak, vyzdviženo na piedestal, vrací nám své poselství.

Vybrali jsme tentokrát dobře? Čemu se můžeme naučit od člověka, kterého jsme ocenili? Cena Josefa Vavrouška se uděluje za dlouhodobou činnost v oblasti ekologie. Byl Bohuslav Blažek ekolog? Ano, definoval se jako sociální ekolog, ale ve skutečnosti byl mužem mnoha humanitních řemesel. Publicistou, spisovatelem, překladatelem, vysokoškolským učitelem, režisérem dokumentů, rozhlasovým moderátorem… V oboru slova bychom našli jen málo věcí, které za těch dvaašedesát let svého života nevyzkoušel.

Jeho činem byly především myšlenky. Často překvapivé a kacířské. Je-li na knihách Bohuslava Blažka dodnes něco překvapujícího, pak neortodoxnost, se kterou spojoval nespojitelné, ironie a nebanálnost. Když například ve své poslední knize „Venkovy“ říká, že pro venkovský prostor je stejně zhoubné poměštštění jako snaha udělat z něj rezervaci plnou roubenek, protože obojí ho připravuje o originalitu, je to myšlenka, která jde proti proudu. Proti těm, kteří vnímají venkov výhradně tradicionalisticky. I proti těm, co jím naopak pohrdají jako ne-městem. Nebo když v jedné z nejpozoruhodnějších knih „Venkov, města, média“ Bohuslav Blažek vytvoří z těchto tří pojmů logickou linku na základě míry bezprostřednosti a zprostředkovanosti mezilidské komunikace, nejenže vás ta originalita pohledu překvapí, ale najednou nahlédnete ty stokrát viděné pojmy ze zcela nového úhlu, v souvislostech, které vás dosud nenapadly.

Jestli uzavřenému milieu naší ekologické komunity něco schází, pak je to právě překvapivost, neortodoxnost a originalita myšlenek. Lidé, kteří se v ní pohybují, už často předem vědí, co jejich protějšek v debatě řekne, a vědí, že to řekne zhruba tak, jak by to řekli oni sami. V tomto smyslu je ocenění Bohuslava Blažka na místě. U něj jste opravdu nikdy nevěděli, co řekne, a překvapoval nás pravidelně.

Když jsem před několika měsíci stál v obřadní síni Strašnického krematoria, neposlouchal jsem smuteční projevy, ale rozhlížel jsem se po přítomných. Nejenže jich bylo hodně, ale byla to překvapivě různorodá společnost. Architekti, novináři, vědci, ministerští úředníci, spisovatelé i filmoví režiséři, televizní dramaturgové, politici současní i minulí. Hlavní „odborností“ Bohuslava Blažka totiž byla schopnost inspirovat a propojovat lidi všech možných profesí. Řekl bych dokonce, že to bral jako svoji nejdůležitější úlohu. Jestli opravdu něčím nebyl, pak člověkem z ideového ghetta, který v každém jinak smýšlejícím vidí nepřítele. Pokud bychom něco měli vnímat jako poselství, pak právě toto.

Na začátku jsem zapochyboval, jestli byl Bohuslav Blažek osobnost spojovaná s ekologií. Většina těch, s nimiž debatoval, ho tak nevnímala, zdá se mi. O to snáze jeho respekt k životnímu prostředí a venkovskému prostoru přijímali. Necítili v něm sektáře, proto mu naslouchali. Není to inspirativní pro vás, kteří jste se tu dnes sešli po tolikáté v kruhu stále stejných tváří? Tato komunita nepotřebuje ničeho víc než otevřenosti a schopnosti inspirovat ty, kteří zůstávají za jejími dveřmi.

Při vší úctě k oběma nadacím, které finančně podporují tuto cenu, při nesporné úctě k Josefu Vavrouškovi, po němž je pojmenována, těžko můžeme ocenit laureáta víc, než už učinili ti, kteří přišli na jeho pohřeb a pak debatovali v hloučcích před krematoriem. Stvrdili tím, že přinejmenším tato část jeho životního díla se mu podařila bezezbytku. Proto si myslím, že ocenění Bohuslava Blažka je možná důležitější pro nás než pro něj. Dílo, které jsme ocenili, říká, že chceme-li, aby nám lidé naslouchali, musíme s nimi mluvit bez předsudků, inspirovat je bez toho, že by měli pocit nátlaku. Řekl bych, že Cena Josefa Vavrouška pro Bohuslava Blažka in memoriam byla dobrá volba.

Tomáš Feřtek,
Pražská křižovatka červen 2005

Cena Josefa Vavrouška Bohuslavovi Blažkovi

Vzpomínka na Bohuslava Blažka


Jiří Kulich a Hana Kulichová

Laudatio na manžele Kulichovy,
laureáty Ceny Josefa Vavrouška za rok 2004

Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé!

Mezi ekologickými aktivisty, ekopedagogy, ochranáři, zelenými právníky i poradci v České republice i na Slovensku se vyskytují osobnosti pozoruhodné ne vždy jen tím, že jsou nejvíc vidět nebo slyšet. Mám na mysli ty vzácné lidi, kteří environmentální hnutí posunují dopředu neokázale, trpělivě, po mravenčím cílevědomém způsobu – věnují se nenápadné práci na příslušných předpisech, jako lektoři objíždějí republikové semináře učitelů, věnují se vysokoškolským studentům, i na velkých konferencích dokáží vystoupit s lehkostí, šarmem a ššávou, usilují o vzestup environmentálního povědomí v obcích, svojí pílí a invencí jsou hybateli místních i celostátních sdružení usilujících o kvalitu i kvantitu v ekologické výchově. Co je však po mém soudu ještě výjimečnější, jsou-li tyhle kriticky ohrožené druhy lidí navíc obdařeny také smyslem pro humor, neřku-li nadáním pro srandu, a to i v situacích, kdy jim samotným do smíchu zrovna není.

Jsem přesvědčen, že všechny uvedené charakteristiky beze zbytku naplňují právě dnešní laureáti Ceny Josefa Vavrouška – manželé Hanka a Jirka Kulichovi. Bez přestávky pracují v environmentálních hnutích a v ekologické výchově už tak dlouho, že o nich kolují různé legendy. Například ta, že Jirka je pravděpodobně nadpřirozená bytost vzhledem k objemu, záběru i kvalitě práce, kterou dokáže souběžně zastávat prakticky bez odpočinku (a klidně i rovnou v angličtině). Žít s takovým člověkem a společně s ním mít i vychovávat dvě báječné holčičky, to zas dokáže jedině Hanka, která si navíc svou houževnatostí a pracovním nasazením s Jirkou nijak nezadá. A máme tu před očima obraz, který mnozí z přítomných dobře znají – manželé Kulichovi jako obdivuhodná dvojice, která společnými silami dokáže zvládat všechny nástrahy a protivenství. Přesvědčivým důkazem je také (a snad to smím prozradit) jejich zhmotňující se sen – kousek od středu Horního Maršova konečně vyrůstá či už je skoro před dokončením jejich vlastní celodřevěný dům.

Manželé Kulichovi jsou v ekologické výchově skutečným pojmem, nepřehlédnutelnými a uznávanými osobnostmi, o kterých se ví a na které se dá. Tak třeba: společně před dávnými lety založili časopis pro ekologickou výchovu s příznačným názvem Sisyfos a dlouho se starali o jeho obsah i formu. Jirka obohatil teorii i praxi ekologické výchovy (jejíž označení přesvědčivě a s vavrouškovskou zarputilostí obhajuje oproti méně výstižnému, byš nyní oficiálně uplatňovanému termínu „environmentální výchova“) – vymezením čtyř základních ekopedagogických metod: 1) výchova zkušeností prožitkem a činem, 2) bezprostřední kontakt s přírodou i s ekologicky šetrnými technologiemi, 3) interakce a týmová práce, 4) výchova příkladem lidí i jejich sídel a výtvorů. Díky Jirkovi se také podařilo sestavit základní přehled kompetencí, které by si měli žáci osvojovat prostřednictvím ekologické výchovy. Na jejich výčet zde nemáme prostor, proto je zarámujeme citátem Hančiným: „Je zapotřebí, aby nejen hajní a učitelé uvažovali víc než na čtyři roky dopředu“ (H. Kulichová v rámci semináře na Lipce, 07/09/01).

Z nominačního listu si dovolím uvést jen některé nejdůležitější skutečnosti:

Jiří a Hana Kulichovi se práci v ekologickém vzdělávání, výchově a osvětě soustavně, s ohromným nasazením a úspěšně věnují od druhé poloviny sedmdesátých let – zásadním způsobem se podíleli na založení Hnutí Brontosaurus, vybudovali středisko ekologické výchovy na Rýchorách a Středisko ekologické výchovy a etiky SEVER v Horním Maršově včetně poboček v Litoměřicích a Hradci Králové;

Jiří se osobně se zasloužil o založení bývalé Nadace EVA a navazujícího Sdružení středisek ekologické výchovy ČR Pavučina (SSEV) v roce 1996, na jehož úspěšném fungování a zvyšování prestiže se nepřetržitě aktivně podílí mj. jako člen výboru sdružení a garant řady odborných a pedagogických projektů;

Ekologickou výchovu Jiří prosazuje a obhajuje v řadě dalších významných pozic, např. jako dlouholetý člen předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), člen expertních skupin MŽP a MŠMT, spoluautor mnoha zásadních legislativních a koncepčních opor ekologické výchovy;

Za podstatné lze považovat nesporné zásluhy manželů Kulichových na poli obohacování domácí ekologické výchovy o zahraniční inspirace, jakož i úspěchy v propagaci českých zkušeností v zahraničí, včetně jeho překladatelského úsilí, které, stejně jako mnohé jeho další ekopedagogické aktivity, sahají hluboko i mělko do předrevolučních časů (např. dnes už legendární mezinárodní akce TOUCH 1989 uspořádaná manželi Kulichovými v Seči);

Je obdivuhodné, že při všech aktivitách, jejichž shora naznačený výčet je pouhým zlomkem jejich skutečného pracovního nasazení, dokáží být manželé Kulichovi vzornými a milovanými rodiči svých dvou dcer, což je nepochybně zásluhou především Hančinou, která je nejen skvělou matkou, ale i obrovskou oporou svému muži Jiřímu.

Jsem přesvědčen, že volba manželů Kulichových za laureáty Ceny Josefa Vavrouška byla ššastná. Je totiž oceněním jejich mnohaletého díla i trpělivé práce a také nemalé podpory ze strany jejich blízkých i příležitostných spolupracovníků, přátel a příbuzných (vlastní dcerky Kačku a Barušku nevyjímaje), kteří byli a jsou Kulichovým spolehlivou oporou a posilou.

Milí Kulíšci, mějte z Josefovy ceny radost a užijte si ji. Oba si ji zasloužíte převelice!

Aleš Máchal, Pražská křižovatka, květen 2005