Yvonna Gaillyová

Laudatio na Yvonnu Gaillyovou,
laureátku Ceny Josefa Vavrouška za rok 2005

Předpokládám, že při udělování letošní Ceny Josefa Vavrouška se bude, nebo by se alespoň mělo, připíjet biomoštem z Hostětína. Hostětínský mošt mi už dlouho připadá nejen jako chutná a užitečná věc, ale hlavně jako úžasná metafora. Žijeme totiž v době, kdy se kdekdo snaží uchopit, pochopit, podpořit, rozšířit, naplnit, vysvětlit, implementovat, využít, zneužít, zpochybnit či zneškodnit udržitelný rozvoj. A jde to často těžce, protože představa takového rozvoje je sice nadějná, ale natolik komplexní a na lidské vlastnosti náročná, že je obtížné vystihnout její podstatu bez rozpliznutí do mlhavého nanicovata, zamotání se do spleti souvislostí či naopak upadnutí do pasti klišé a sloganů. A tady najednou máme zcela hmatatelně a bez velkých řečí „v jedné jediné lahvi“ udržitelný rozvoj, který skrze produkci venkovské moštárny pomáhá zachraňovat staré odrůdy ovocných stromů a udržovat krajinu, vytvářet pracovní příležitosti, prosadit se do regálů nejen prodejen biopotravin, ale i supermarketů, dodat vesnici a okolním horám vědomí své vlastní hodnoty a svého já.

Hostětín, bělokarpatskou obec s 200 obyvateli bez školy či pošty, dnes nejen díky moštu, ale i řadě dalších projektů udržitelného rozvoje (třeba vytápění kotelnou na biomasu, solární kolektory či kořenová čistírna) zná jako Centrum modelových ekologických projektů určitě většina lidí v tomto sále.

Stejně tak dnes patří (a asi již nejen v této společnosti) k obecnému povědomí ekologické poradenství, ekologičtí poradci a ekologické poradny. Když se řekne ekologické poradenství, mnozí z nás si je spojí automaticky se sítí STEP. Pokud bychom měli vzpomenout na některou ekologickou poradnu, asi se nemýlím, že většinu z nás napadne jako první brněnská Veronica. A pokud máme jmenovat lidi, které bychom označili jako příklad ekologického poradce, myslím, že by personifikace byla nejen u mne velmi jasná – společně nás asi napadne člověk, který stál u zrodu toho všeho, o čem zde hovořím – tedy Yvonna Gailly!

Jedním z významných počinů, jimiž Yvonna položila základy českého ekoporadenství, bylo před pár lety zorganizování studia pro ekologické poradce. Pamatuji se, že tehdy jsem se prostřednictvím mé ženy, která se studia účastnila, poprvé setkal s myšlenkou, která mi nejen v souvislosti s Yvonninou prací, ale i celým jejím životem připadá klíčová: Hlavní úlohou ekologického poradce není, jak se lidé okolo většinou domnívají, být odborníkem na prací prášky, organické zemědělství, nakládání s odpady či na správní řízení, ale především být mediátorem – tedy tím, kdo zprostředkuje, propojuje, umožňuje sdílení. A příkladem právě takového zprostředkovatele myslím Yvonna v mnoha ohledech bytostně a především je.

Jako člověk, který se dostal od aspirantury na katedře fyziky pevných látek a disertační práce o optice pevných látek k poradenství pro veřejnost, včetně založení první české ekoporadny v roce 1991 či brněnského „Zeleného telefonu“, k přípravě vyhlášky o „pracích prášcích“ či k práci v Radě pro ekologicky šetrné výrobky i jako manželka astrofyzika Jana Hollana, má Yvonna nesporně všechny předpoklady být výtečným prostředníkem mezi vědou a praxí. Věnuje se celé řadě témat – ekologickému a energeticky úspornému stavění, využívání obnovitelných zdrojů energie, látkám obsaženým v pracích prostředcích a jejich vlivu na životní prostředí, propagaci regionálních produktů a produktů ekologického zemědělství…

Vnímám ji však také jako prostředníka mezi velkými vizemi a každodenností. Dosvědčují mi to projekty, které se před pár lety mohly zdát snílkovstvím či vzdušným zámkem, ale dnes patří k běžné realitě – založení nezávislého Ekologického institutu Veronica, výstavba pasivních domů, prosazení myšlenky ekologicky šetrného provozu úřadů a jiných veřejných institucí do praxe či instalace solárních kolektorů do vesnic Bílých Karpat „ve velkém“. Příznačný je i případ již zmiňovaného Hostětína – Yvonna přebírá cenu Josefa Vavrouška ve chvíli, kdy se po mnoha letech plánů a příprav začal měnit v denní lopotu další z Yvonniných snů – v Hostětíně se právě staví budova centra, která bude zázemím veškerých hostětínských aktivit a Yvonna střídá péči o systémové a procesní poradenství a ředitelování Veronicy s řešením toho, kam složit hlínu, jaká jsou nejlepší okna či na kolik procent si vzít úvěr na dostavbu. A ještě jeden příklad za všechny: Díky působení Yvonny a jejích kolegů zavedla ekologicky šetrný provoz brněnská Kancelář veřejného ochránce práv – začala využívat recyklovaný papír, třídit odpady, včetně odpadů kompostovatelných, využívá především vratné obaly, upřednostňuje ekologicky šetrné výrobky, šetří vodou a energií, minimalizuje vznik odpadů a v závodní jídelně nabízela na výběr i jídlo z produktů ekologického zemědělství. Tato inspirace se nyní šíří po dalších ústředních, krajských i obecních úřadech.

Určitě je však Yvonna také propojovatelem mezi lidmi. Lidé z brněnských ekologických organizací k sobě mají blízko nejen po profesní stránce, ale i lidsky. Jejich divadelní představení, posezení a poskočení u vlastní cimbálovky či jenom to, co o sobě navzájem vědí a říkají, jsou příznakem, že tvoří opravdovou komunitu. Že Yvonna v tom má nezastupitelnou roli, jsem si intenzivně uvědomil při rozhovorech s jejími kolegy jako je Jaroslav Ungermann či Hana Chalupská právě při přípravě tohoto laudatia. Snad díky tomuto výjimečnému brněnskému zázemí mezilidských vztahů, je Yvonna propojovatelem lidí i mnohde jinde. Důsledkem tohoto jejího působení je určitě vznik sítě ekologických poraden STEP propojující dnes lidi s podobným snažením po celé České republice. Stejně tak patří k jejím zásluhám intenzivní kontakt českého ekoporadenství s rakouským, ale i celkově evropským – již patnáct let jsou české ekoporadny členem Evropské asociace ekologických poraden a tucet let slouží Yvonna v jejím předsednictvu.

S tím úzce souvisí i role zprostředkovatele mezi občany a veřejnou správou (nebo, chcete-li, politikou). Zastupitelka městské části, členka poradních sborů, pracovních skupin a rad na ministerstvu životního prostředí či Rady vlády pro neziskové organizace – i to je Yvonna Gailly!

A ještě jednu významnou propojovací roli Yvonny je nezbytné zmínit. Při vší své brněnské, jihomoravské, celorepublikové, přeshraniční i evropské činorodosti, udržuje vzorově potřebné předivo vztahů a vazeb i v komunitě nejužší – ve své rodině. Pečuje o manžela a dva syny – Matěje a Tadeáše a dokáže nacházet rovnováhu mezi prací a osobním, rodinným životem – navzdory době, která takové rovnováze mnohdy příliš nepřeje, a navzdory tomu, že nejen ona, ale i manžel pracují v oborech, které jsou jim zároveň velkým koníčkem. Největším indikátorem udržitelnosti v tomto směru jsou asi jejich synové a to, že v mnohém kráčejí ve šlépějích svých rodičů.

V této poslední roli se pak se svým manželem Janem Hollanem stali v jistém smyslu i prostředníkem mezi oblohou a zemí. Jeník se jako správný astrofyzik stará o hvězdy, aby svítily, a o jiné nekaždodenní záležitosti – je to nejen hvězdář, ale i propagátor energetických alternativ a ekologického stavění, ochránce tmy kvůli čemuž je po okolí znám také coby „brněnský „tmář“, snad nejlépe by se to vše dalo shrnout pojmenováním myslitel či „brněnský Leonardo da Vinci“. Jak dosvědčují lidé z jejich okolí, tato nesporná osobnost by se ale asi brzy úplně vznesla do oblak, kdyby ji někdo neustále trochu nepřidržoval za nohavici o kousek blíže k zemi. A tuhle roli po léta plní právě Yvonna, ač sama také není člověkem, který by se držel úplně při zemi. Společně pak oba vytvářejí s Jeníkovou hlavou v oblacích a s Yvonninýma nohama na zemi propojení mezi světem, který nás přesahuje a našimi životy.

A kvůli všemu tomuto sdílení je letošní cena Josefa Vavrouška určena nejen pro Yvonnu, ale i pro lidi kolem ní. Především pro Jana Hollana, s nímž tvoří neodmyslitelnou dvojici. Dále pro kolegy na Veronice v Brně i Hostětíně, pro brněnskou ekologickou komunitu, pro všechny české a snad i evropské ekoporadce. A konečně i pro všechny ostatní, kdo mají podobné směřování a snažení jako ona.

Nejen hluboká odborná erudice, ale i zprostředkovatelská role v mnoha různých rovinách a směrech charakterizují Yvonnu Gailly. Chcete-li tedy na vlastní oči vidět, jakými vlastnostmi a schopnostmi má být nadán ekologický poradce – tedy ten, kdo umí zprostředkovat způsoby, jak se chovat šetrněji a udržitelněji vůči světu kolem nás, vězte, že živoucí příklad stojí před vámi. Při setkáních s Yvonnou a lidmi kolem ní to člověk pochopí stejně přirozeně a bez velkých řečí jako smysl udržitelného rozvoje u lahve hostětínského biomoštu.

Jiří Kulich
Lapidárium Národního muzea v Praze, 26. června 2006


Jan Bouchal – in memoriam

Laudatio na Jana Bouchala,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2005, in memoriam

Honzu Bouchala, kterého většina z nás znala jako Pupa, jsem poznal asi před šesti lety, a naše seznámení bylo zcela příznačné. Kontakt na něj mi dal náš společný kamarád. Můj z redakce EkoListu a jeho z lakrosového týmu. Honzu jsem našel v barmanské zástěře v Týnské literární kavárně, kterou s partou svých dalších přátel Honza provozoval. Mezi obsluhováním hostů jsem Pupovi vysvětlil, že bych ho chtěl do redakce EkoListu jako zástupce šéfredaktora. A Pup, jakoby neměl svých starostí dost, okamžitě souhlasil a hned jsme začali plánovat, jak společně zajistíme zpravodajství ze zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.

Proč popisuji tak podrobně okolnosti našeho prvního setkání? Proto, že docela dobře ukazuje jednu z důležitých stránek Honzovy osobnosti. A totiž to, že Pup „trpěl“ obrovskou dávkou energie, kterou předával desítkám svých přátel a kamarádů a neuvěřitelnému množství aktivit. K těm, které už jsem vyjmenoval, mohu přidat celou řadu Kuličkiád, Drakiád a nejrůznějších výletů. A je třeba nezapomenout na jeho velkou a osudnou lásku – na kolo. Snad za všechny jeho cyklistické počiny bych zmínil cestu se Štěpánen Honem do Kazachstánu. Aby ti dva nejeli jen tak, vezli celou cestu pár symbolických kapek vody pro vysychající Aralské jezero…

Časem vedle EkoListu přibyla Pupovi ještě práce v Oživení, kterému v posledních letech dělal ředitele. Věnoval se tu zejména dvěma projektům. Prvním byl projekt předcházení střetům zájmů (hlavně na pražských radnicích) a upozorňování na takové konflikty. Druhou zásadní aktivitou byla propagace a – v dobrém slova smyslu – lobby bezpečné a příjemné cyklistiky v hlavním městě. Honza se se spoustou dalších lidí „motal“ okolo pravidelných pražských cyklojízd. Spolu s Martinem Marečkem a řadou dalších lidí následně rozjel projekt Auto*Mat, který se s Pupem jako svým mluvčím velmi rychle stal vůdčí aktivitou nevládek v oblasti dopravy v Praze.

Měl jsem možnost poznat Pupa jako novináře coby jeho kolega v redakci EkoListu, i z druhé strany pomyslné barikády jako státní úředník. Jako jeho šéfredaktor jsem oceňoval to, že se uměl ptát – cíleně, přesně, věcně a často i nepříjemně ostře. Po svém odchodu na ministerstvo jsem to poznal z druhé strany a, přes naše přátelství, mě Pup rozhodně ve svých otázkách nijak nešetřil. Honza se jako novinář nejradši věnoval kontroverzním tématům. Příkladů by se našla jistě celá řada a nemá smysl je vyjmenovávat. Ze své zkušenosti mohu ale potvrdit, že Honza psal své články vždy velmi poctivě, trávil nad tématem hodiny času, aby pronikl do problematiky, získával si všemožné informace a až na jejich základě si teprve tvořil nějaký náhled na to, jaká je realita. Zdá se to být samozřejmé, ale věřte mi, v dnešní novinářské branži patřil Honza k té zanikající čestné menšině.

Osobní kamarádství s Honzou je věcí, na kterou se nezapomíná. Na Pupově pohřbu řekl jeho dobrý kamarád Štěpán Hon mimo jiné, že Pup měl hodně široké srdce. Těžko to vyjádřit lépe. Honza měl nejenom hodně široké srdce, ale také otevřenou mysl, která pracovala se zdravou skepsí, ale také s optimismem až neuvěřitelně nezdolným. Pro mě osobně byl Pup vždycky jakousi zásobárnou – energie, myšlenek i nápadů. Byl pro mě také, nevím jak to říct lépe, něčím jako morální nabíječkou. Ve chvíli, kdy já jsem ztrácel naději, byl Pup z nás dvou skoro vždycky ten vnitřně silnější – aš už šlo o těžkou cestu ve skalách, nějaké novinářské dilema anebo něco osobního. Štěpán Hon ve své řeči o Pupovi řekl ještě další věc, která je stoprocentně pravdivá a o Honzovi mnohé vypovídá: Když získal pocit, že by se věc, pro kterou se rozhodl, měla uskutečnit a byl přesvědčen o tom, že je proveditelná, tak ho nic neodradilo od toho, aby to dokázal i okolnímu světu.

Na Pupa teď padla volba poroty Ceny Josefa Vavrouška. Ceny, která také nosí jméno Člověka, horolezce, chlapa se širokou náručí a otevřeným srdcem. Z toho, že Pup dnes tuto cenu dostane, mám – přesto, že jsem byl jedním z těch, kdo ho nominovali – zvláštní pocit. Cena Josefa Vavrouška se uděluje těm největším osobnostem udržitelného života u nás a často za celoživotní dílo. A Honza Bouchal byl ještě na začátku roku 2006 na takovou cenu příliš mladý, příliš rozevlátý a příliš mnoho toho měl ještě před sebou. Za čtrnáct dní bylo ale všechno jinak a Honza dnes Cenu Josefa Vavrouška dostává bohužel in memoriam. Jsem přesvědčený, že Honza si cenu s Josefovým jménem zaslouží. Kdyby tu Honza s námi dnes byl, myslím, že by seděl v publiku a nestál na pódiu. Ale nepochybuji, že jednou, za pár let, by ho právě tato cena jistě neminula. Protože Honza svojí osobností takřka dokonale ilustroval to, v čem spočívá podstata udržitelného života. V aktivitě spojené s odpovědností, otevřeností, přátelstvím a láskou.

Vyměnil bych všechny ceny a všechna laudatia za to, abych si dnes mohl dát s Pupem zase skleničku. To ale nejde a už nikdy nepůjde. A proto chci na závěr poděkovat Pupovi za to, co pro nás všechny, široké společenství svých přátel, svoji rodinu, ale i pro veřejný život v tom svém životě udělal. A děkuji porotě, že Janu Bouchalovi Cenu Josefa Vavrouška udělila. In memoriam. Na Pupovu památku. Doufám, že Cena Josefa Vavrouška pomůže k tomu, abychom na Honzův odkaz nezapomněli a nic z jeho práce nenechali ležet ladem. Je to naše povinnost vůči němu i nám samotným.

Jakub Kašpar,
Lapidárium Národního muzea v Praze, 26. června 2006