Pavel Franc

Laudatio na Pavla France,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2006

Dobrý večer milé dámy a milí pánové,
udílení ceny většinou představuje příležitost vyzdvihnout určité zásluhy a vlastnosti laureáta. Mně připadla role tímto způsobem bezprostředně a radostně oslavit činy vizionáře, analytika, fundraisera, koordinátora, manažera výstavy a stále i občasného právníka Ekologického právního servisu (EPS) Pavla France. Z pohledu ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje je zřejmé, s kterými konkrétními případy s atraktivními jmény velkých nadnárodních společností si ho bude zkratkovitě spojovat zainteresovaná veřejnost. Věřím však, že uvádění jmen těchto společností by mělo být primárně spojeno s dopadem na konkrétní lidi v situacích, kde se výhry Davidů nad Goliáši nemohou obejít bez ztrát a šrámů.

Proto pávě u úspěšných aktivit uskutečněných pod Pavlovým strategickým vedením považuji za užitečné zdůraznit, že nezákonně prosazovaná stavba dioxinové továrny Nemak především nedokázala zlomit páteř rodině sedláka Jana Rajtera přes opakované pokusy ze strany všemožných zástupců státu a mexické společnosti, ovšem uzmutí práva na místní referendum občanům obce Havraň ze strany politiků ústavního soudu se zabránit nepodařilo. Korejská automobilka Hyundai bude zřejmě dlouho v povědomí lidí spojena i se závazky z výjimečné smlouvy prosazené ve prospěch státu, kraje i jeho občanů proti nadnárodní firmě nevládní organizací právníků. Zabránit brutálně vystrašeným a šikanovaným občanům Nošovic, aby pod nepřípustným nátlakem v podobě anonymních výhružek smrti neopouštěli se skloněnou hlavou svoje pozemky však již nestačila. Francouzská Danone a její klamavý Bio jogurt, který se díky inovativní právní intervenci Pavla ještě jako studenta proměnil jakoby mávnutím kouzelného proutku v Activii, znamená zejména účinnou ochranu standardů ekologicky vypěstované zdravé výživy pro jejich producenty i spotřebitele, kteří byli ušetřeni delšího nepatřičného používání značky BIO. Omluvy ze strany Danone na konci nepřiměřeně se vlekoucího procesu před pražskými obchodními soudy se ovšem ekologičtí zemědělci dočkali až po sedmi letech. Intervence v případě mezinárodní investice firem Toyoty, Peugeot a Citroen (TPCA) byla rovněž spojena s přidanou hodnotou pro veřejnost díky vymožení nadstandardních protihlukových stěn a zajištění zdravějšího prostředí pro obyvatele Kolína a to rovněž bez kamionů obtěžujících okolí o víkendech, ovšem se zanechaným stínem v podobě nepochopení aktivit EPS ve prospěch občanů ze strany vedení města.

Velmi se mi též líbí formulace, že cena je předávána rovněž za činnost usilující o pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů. Navíc když je vyhlašována společně subjekty, které určitým způsobem spojují historii nejen environmentálních, ale také lidskoprávních aktivit v České republice. Právě Pavlovo působení totiž výrazně přesahuje klišé „environmentálního právníka“, a často právníka vůbec, i bez onoho environmentálního přívlastku. Hlavní roli při něm hraje zrovna a právě úsilí o řešení různě propletených problémů života společnosti. Jeho touha po „dokonalém dotažení případů“ mu často neumožňuje od některého aspektu pragmaticky odhlédnout, protože by mu připadalo, že problém nevyřešil úplně dobře a že jeho případné zásluhy či výsledky nebudou dostatečně „pravdivé“.

Pokud bych se chtěl jako občan inspirovat konkrétními vlastnostmi, které možná auditorium předpokládá u osob činných ve veřejném prostoru za samozřejmé, ale samozřejmě a dostatečně významně zastoupeny mezi nimi prostě nejsou, vyzdvihl bych u Pavla následující. Zaprvé bdělost, kdy dovede informace proplouvající prostorem o nebezpečích v oblastech, kde již několik let plní roli „hlídacího psa“, bleskurychle propojit s včas zahájenými kreativními protiopatřeními. Právě tato bdělost představuje důležitý odrazový můstek pro pádnou odpověď na porušování pravidel právního státu. Pak také jeho strategické myšlení, kdy při používání tolika nezbytných prostředků pro zamezování aktivit porušujících zákony, životní prostředí a lidská práva v často až příliš komplexní realitě, je nezbytné předvídat a vědět, kdy a co na jaký subjekt použít a jak dalece využívat instituty právního státu. I s takovou energií, jakou je Pavel schopen dlouhodobě vyvíjet, jí jednoduše nemá a nemůže mít nekonečné množství, proto využívá žalob tam, kde je potřeba podat žalobu, vyjednávání tam, kde jako prostředek napravení nepravosti stačí, tiskové zprávy tam, kde je nutné pojmenovat viníky a upozornit je, i veřejnost, že neinvestují nebo neprovozují klamavou reklamu ve virtuální realitě, nýbrž na konkrétním území, kde vedle některých pozitivních ekonomických přínosů také způsobují dlouhodobé závažné újmy jak obyvatelům, tak životnímu prostředí. Zřejmě nejdůležitější vlastnost bránící většímu rozrůstání oáz bezpráví představuje v jeho případě důslednost. Důslednost, která je spojena s uvážlivostí a nikoli fanatismem, pak dovoluje lidem jako je Pavel Franc velkoryse ukončit úspěšnou kauzu spojenou s téměř nepřetržitým kontinuem nezákonností, včetně přístupu řady soudních instancí, ulehčeným konstatováním „velký protivník, velká čest“ nebo smlouvou, v rámci jejíhož sjednávání nevládní organizace ukazuje státu, jak by měl chránit práva svých občanů, jištěnou tak, aby se její porušení ze strany silného nadnárodního subjektu neobešlo úplně bez sankce. Tato vlastnost mu tedy umožňuje dotahovat věci do konce a nenechat se „utahat“ v rámci dlouhých právních sporů nebo desítek hodin vyjednávání s manažery zahraničních investorů a armádou jimi najatých advokátů.

Jedním z následků příčinně způsobených Pavlovou aktivitou však nejsou jenom ty vyhrané „slavné kauzy“, ale z mého pohledu možná ještě významnější vytváření společenství a institucí, které umožňují lidem svobodný rozvoj. Drtivá většina nadaných právníků, které jsem potkal, včetně těch působících v nevládních organizacích, totiž představuje poměrně velké individualisty. V určitých souvislostech a věku to nepovažuji za vysloveně špatné. Zvládnout individuality takových lidí, využít jejich samostatnosti pro obranu hodnot v podobě udržitelnějšího rozvoje, ochrany životního prostředí či lidských práv však vyžaduje určitou míru vlastního sebeomezení a zvláštního nadání.

Stejný prostor, který rozšiřoval i mně osobně již od roku 1999, kdy mě přivedl do demokratického prostředí Ekologického právního servisu s tím, že se okamžitě výrazně omezil a sdílel se mnou více než půl roku stůl, který do té doby používal pouze on, Pavel vytvořil postupně i pro talentované právníky v týmu GARDE. Ti výtečně doplňují jeho silné i slabší pracovní stránky a bez nich by se již dnes těžko obešel. Vyzdvihnout se i při příležitosti udílení této ceny sluší zejména Jiřího Nezhybu, který vedle koordinace projektů a práce na svých kauzách i desítkách právních podání, tiskových výstupů a analýz hlídá na první pohled řadu drobnějších detailů, a to rovněž v rámci pečlivých příprav na složitá jednání. Právě touto mravenčí prací Pavlovi již léta při jejich společné práci elegantně kryje záda.

Odpovědnost při rozvoji institucí je spojena u Pavla nejen s budováním ekologické působení přesahujícího programu GARDE, který se zaměřuje i na pracovní podmínky pracovníků nadnárodních řetězců, ochranu spotřebitele a zejména právní i společenskou odpovědnost firem, ale i s kreativním propojováním ekonomů a právníků v rámci Trastu pro ekonomiku a společnost, který rovněž založil. Stejně tak ho zdobí spolupráce s organizacemi na ochranu lidských práv, prostředky jejichž činnosti často postupem historie pomohli i environmentálním organizacím prezentovat nezpochybnitelná, avšak někdy zbytečně chladně prezentovaná „pevná data“, na pozadí konkrétních lidských příběhů. I při prosazování založení Ligy lidských práv jsem se mohl opřít o Pavlovu podporu a dále o možnost další bleskurychlé a vždy flexibilní spolupráce na takových projektech či aktivitách, kde to bylo užitečné.

Úspěšná domluva se sociálně odpovědně se tvářícími investory bývá v jeho případě pak vždy navíc bonusově spojena s navrhováním založení nějaké té nadace pro podporu místní činnosti menších organizací. Podařilo se to jak v Kolíně s TPCA, tak v Nošovicích s Hyundai. Tato aktivita, která si rovněž zasluhuje z mého pohledu zvláštní zmínku při této příležitosti, totiž opět rozšiřuje prostor, v tomto případě pro realizaci veřejně prospěšných nápadů na lokální úrovni, a tím i možnost svobodného působení většího množství občanů.

Na závěr bych zmínil, že zřejmě jedinou autoritou, kterou je Pavel ochoten v rámci svého veřejného působení respektovat, je pouze lepší, silnější argument. Tomu také dává v diskusi prostor, aš již vzejde z kvalitně odůvodněného rozhodnutí soudu, zdravého rozumu farmáře, z manažerských zásad postavených na východoasijské kulturní zkušenosti šéfa Hyundai nebo od fundovaného ekonoma – tedy přinejmenším v tom případě, kdy u něj nechybí podrobná znalost dlouhodobého dopadu nastudovaných teorií, výpočtů a grafů na společnost a životní prostředí v praxi. Snažit se ho však obejít bez znalosti faktického stavu a připravených argumentů se v Pavlových očích rovná skoro pokusu o podvod. Debata s ním, zejména o krocích, které jsou spojeny s dopadem na širší společenství lidí, tedy není nikdy snadná, ale končívá s o to lepším a promyšlenějším výsledkem.

Jsem skálopevně přesvědčen, že Pavel Franc, který zásadním způsobem posunul hranice úžeji vymezených environmentálních organizací v České republice, bude i nadále vykračovat za pomoci svých nevyčerpatelných nápadů a kreativity i v neustále se měnících podmínkách po cestě, která bude vždy inspirativní. Na ní pro něj vždy budou o dost důležitější kriticky přemýšlející, zodpovědní a aktivně jednající pevní občané, než pomíjiví obdivovatelé, kteří by ho snad měli adorovat jako jakousi „osobnost“ nebo snad dokonce „autoritu“, jíž byla udělena cena Josefa Vavrouška již v osmadvaceti letech. Bude to zcela jistě cesta originální, na níž jeho vlastní svoboda bude vždy v takové rovnováze k odpovědnosti za druhé, jak si to rozličné situace budou vyžadovat.

4. 6. 2007

Jiří Kopal,
předseda Ligy lidských práv

Cena Josefa Vavrouška za rok 2006 a její laureát Pavel Franc

Rozhovor s Pavelm Francem v Českém rozhlasu

Právník Pavel Franc, držitel Ceny Josefa Vavrouška za rok 2006, a jeho kolegové z brněnského Ekologického právního servisu se snaží chránit ty slabší, zejména ty, kteří se střetnou se zájmy silných nadnárodních firem.


Karel Hudec

Laudatio na Karla Hudce,
laureáta Ceny Josefa Vavrouška za rok 2006

 

Vážené dámy a pánové,

provedením chvalozpěvu na Karla Hudce měl býti pověřen ptačí sněm. Mnohohlasý sbor ptáků, ve kterém by nezaniklo jemné pískání maličkého králíčka obecného ani chraplavý tichý hlas mohutného dropa velkého, melodický flétnový hlas žluvy či tlukot slavíků, sbor, ve kterém by se ve fortissimech zvučným křikem ozývaly všechny jeho milované husy – velká, polní, běločelá i krátkozobá a hlubokým zvonivým hlasem by znělo volání orla královského. Jedině tento sbor dokázal by výstižně a důstojně ocenit přínos Karla Hudce k aktivnímu prosazování šetrného vztahu lidí k přírodě.  Pan doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc. by svým ptákům jistě rozuměl. Poznává chování ptačích společenství v naší krajině celý život, a to, co o ptácích ví, uložil v rozsáhlém souboru vědeckých článků a monografií. Připomenu jen, že vedl autorský kolektiv několikasvazkového kompendia o ptácích v edici Fauna ČR a SR, které opakovaně vydává nakladatelství Academia. Významně se zasloužil o to, že v tomto jedinečném díle nalezneme úplný soubor  poznatků o všech druzích ptáků, které můžeme v naší přírodě obdivovat, od všudypřítomného kosa černého až po vzácného zatoulance ibise hnědého.

Karel Hudec si také uvědomil, že pro vzdělanou občanskou společnost je znalost ptáků a jejich života velmi užitečná a potřebná. Proto s malířem Janem Dungelem připravil výtečný kapesní Atlas ptáků České a Slovenské republiky, sloužící nám všem, kdož máme ptáky rádi, všímáme si jich v okolí bydliště či při toulání krajinou, chceme je poznávat a rozumět jejich chování. Milovníci ptáků, kteří kapesní Atlas ptáků hojně používají, patří k tichému souručenství lidí, kteří mají rádi přírodu a snaží se svým chováním vědomě naplňovat ideál trvale udržitelného způsobu života.

Dovolte mi ocenit prozíravost poroty, která Karlu Hudcovi udělila letošní Cenu Josefa Vavrouška. Považuji Karla Hudce za následováníhodný příklad občana, který celý život prokazatelně usiluje o „pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje“. Činí tak promyšleně, soustavně, usilovně a nezištně. Nevšedně trpělivě je schopen ekologická stanoviska vysvětlovat a obhajovat nejrůznějšími formami, od vědeckých prací a populárních článků, přes osobní jednání s lidmi (vždy překvapivě zná všechny, které je možno a nutno oslovit, jak místního hajného či starostu obce, tak i ministra či pěvkyni Magdalenu Koženou), až k aktivitám divadelním. Díky tomu Karel Hudec podstatně přispěl a stále přispívá k rozvíjení činnosti ekologických nevládních neziskových organizací, především brněnské základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Pokusím se jeho aktivity ve Veronice stručně shrnout:

– patří k zakladatelům a kmenovým autorům časopisu Veronica, od počátku je členem redakční rady, za dvacet let pro Veroniku připravil 151 příspěvků, od poutavých zajímavostí z přírody (např. objevný seriál zpráv o životě populace bílých veverek na brněnském Ústředním hřbitově), přes hloubavé recenze rozmanitých publikací a zasvěcené články o přírodě a její ochraně, až po promyšlené komentáře k rozmanitým aspektům aktuálního dění v ochraně životního prostředí

– pomáhal zakládat Ekologický institut Veronica, byl od počátku členem Rady EIV a podstatně přispěl k tomu, že institut dlouhodobě naplňuje nejednoduché základní poslání: prosazovat šetrný vztah k přírodě

– pomáhal zakládat a jako místopředseda správní rady  významně ovlivňuje  činnost Nadace Veronica, podporující místní i regionální projekty na zachování přírodních a kulturních hodnot krajiny, zejména na Moravě a ve Slezsku.

Renesanční rozměr příkladného občana Karla Hudce doplňují jeho úspěšné aktivity sportovní (za mlada byl přeborníkem republiky v plavání, dosud je plaveckou hvězdou mezi seniory) a především divadelní. Troufám si  Karla Hudce označit jako labuš svrateckou. Vždyš podobně jako William Shakespeare, labuš avonská, založil Hudec vlastní divadlo, stal se jeho principálem, hlavním autorem, režisérem i hercem. A také našel následovníky, kteří pokračují v jeho stopách. Karel Hudec založil neformální, neregistrované, neziskové, nikým nepodporované a přitom velmi úspěšné divadelní sdružení A.I.D.S. (akademický insitní divadelní soubor), jehož představení závistivě sledují i profesionální divadelníci, kteří nemohou pochopit, jak představení skupiny ochotníků může  naplnit divadelní sál. Nezapomenutelné bylo již první divadelní představení A.I.D.S. Šest doktorů věd (titul DrSc. byl kvalifikační podmínkou účasti v hereckém souboru) ve hře „Karel Darwin zaměstnancem akademie věd“ přesvědčivě demonstrovalo, proč by Darwin v konkurzu na místo v ústavu naší akademie nemohl uspět. Následovala řada dalších premiér (obvykle současně i derniér), hraných ochotnými spřízněnými přáteli, pravidelně beznadějně vyprodaných. Hry jsou vždy  původní, nastavují zrcadlo byrokratické a technokratické omezenosti, pýše a tuposti, tematicky je lze označit jako hořké komedie ze současného života lidí v globalizované přírodě.

Znám Karla Hudce více než pětatřicet let. Vždy pro mne bylo velkou ctí a opravdovým potěšením spolupracovat s ním. Vždy pro mne byl příkladem občana, zaujatého pro řešení věcí veřejných, pro vytrvalé hledání udržitelných východisek ve vztahu lidí s přírodou, vzorem občanských ctností, spolehlivosti a slušnosti a to i v dobách, kdy slušnost byla spíše na závadu. Mohu odpovědně potvrdit, že Cena Josefa Vavrouška je ve správných rukou.

Antonín Buček
Lapidárium Národního muzea v Praze, 4. června 2007