RNDr. Ivan Makásek si utvářel vztah k přírodě a k životnímu prostředí od středoškolského mládí ve skautských oddílech, po vystudování Přírodovědecké fakulty UK pak i v nevládních environmentálních organizacích TIS, Brontosaurus, ČSOP. Svou erudici neuplatňoval jen ve svých zaměstnáních v orgánech ochrany památek, přírody, krajiny, ve zmíněných nevládních ekologických hnutích, ale i v rozsáhlé publicistické a spisovatelské činnosti. Vydával spolu s kolegy a dlouho vedl časopisy Taraxacum, a pak hlavně od roku 1976 až do roku 2006 časopis NIKA, který se zařadil vedle brněnské Veroniky k tahounům environmentální osvěty, doplňující nedostatečnou vládní propagaci ochrany životního prostředí v oficiálních časopisech, jako byly Mateřídouška, Věda a technika mládeži apod. Spolu s bývalými spolužáky, kolegy z nevládních ekologických organizací se spolupodílel na utváření nových orgánů ochrany životního prostředí po Listopadu 1989, pokračoval v ekologické publicistice i v obnoveném skautském hnutí, rozšířil síť kontaktů a spolupracujících organizací i do zahraničí a k evropským i světovým orgánům ochrany životního prostředí. Ivan Makásek odvedl obrovský kus práce při neformálním předávání vědomostí z ochrany životního prostředí zejména mládeži ve skautských i ochranářských oddílech.

Čím inspiruje její příběh, proč je podle navrhovatele důležité, aby cenu dostala:

Ivan Makásek je příkladem velmi houževnatého a cílevědomého člověka, přesvědčeného nejen o důležitosti samotné ochrany životního prostředí, ale také o tom, že je to třeba od mládí vštěpovat celé generaci a zejména mládeži při každé příležitosti a neokázalou, srozumitelnou formou, neodrazující suchým odborným jazykem, ale spojenou se zájmovou činností a přirozenou zvídavostí zejména mladých lidí. V tom se přibližuje úspěšným moravským, zejména brněnským environmentálním organizacím a jednotlivcům a představuje pozitivní odchylku v rámci pražského, někdy až příliš akademického a "suchého" prostředí. Velkou roli v tom hrála skautská epizoda z dětství, navázání na odkaz Jaroslava Foglara, na odkaz u nás zakazovaných knih a woodcrafterských praktik, popisujících život a moudrost ve vztahu k přírodě severoamerických indiánů.

Jaké jsou důvody, které nominovaného vedou k jeho činnosti:

Mohu se pouze domnívat, že hlavním důvodem a inspirací pro celoživotní snažení Ivana Makáska v ochraně životního prostředí a v environmentální osvětě byla rostoucí propast mezi deklarovanými cíli komunistického režimu o blaho člověka, a skutečným stavem prostředí, které tento režim orientací ekonomiky a ignorováním zhoršující se čistoty ovzduší, vod, poškozováním přírody i krajiny i lesním a vodním hospodářstvím a orientací zemědělství vytvářel.

Jaké jsou výsledky činnosti nominovaného, co všechno se mu podařilo dokázat:

Výsledkem jeho činnosti je nesporně ekologické prozření členů jeho skautských i ochranářských oddílů několika generací, časopis Taraxacum, 3 desetiletí vydávaný ekologický časopis NIKA, jehož byl šéfredaktorem, spousta práce na přípravě podkladů pro vyhlášení a značení hranic zvlášť chráněných součástí přírody a krajiny, spousta práce v další osvětě formou přednášek, více než desítka knih o přírodě, krajině a lidech i z jiných částí světa, podíl na utváření sítí environmentálních aktivistů a organizací. Je nesporně jedním z těch, kdo si zaslouží ocenění za celoživotní úsilí v ochraně přírody a krajiny a v přenášení této ideje dalším generacím.

Co pro navrhovatele nominovaný člověk znamená:

Ivan Makásek pro mne znamená nedosažitelný etalon cílevědomosti, soustředěného a silného zaujetí pro věc ochrany životního prostředí, neúnavnost až zaťatost, překonávající překážky politické, ekonomické, v mezilidských vztazích, ve vlastních fyzických silách. Ačkoliv v tomto svém úsilí mnohokrát narazil, setkal se s nepochopením, zákazy, vždy se zase zvedl a nevzdal to až do důchodového věku, dokud mu síly stačily.

Přivedl do bývalého výcvikového vojenského prostoru u Milovic a přírodní rezervace Pod Benáteckým vrchem zubry, exmoorské koně a pratury, kteří mozaikovitým spásáním zajišťují podmínky pro udržení vysoké biodiverzity. Mimo to inspiruje k ochraně přírody i na jiných místech republiky. Několik dalších lidí již začalo s pastvou koní i jinde např. v přírodní památce Na Plachtě v Hradci Králové nebo v ornitologickém parku Josefovské louky. Díky Daliborovi se podařilo přinést pastvu exmoorských koní do Národního parku Podyjí, konkrétně na bývalé Mašovické střelnici a na západním okraji Havranického vřesoviště. Tím dal vzniknout zcela novému unikátnímu biotopu. Už v prvním půl roce pasení odborníci pozorovali druhy typické pro stepní trávníky, jako jsou roupec sršňový, či sarančata. Po dobu své činnosti se mu podařilo uvést do chodu projekty jako jsou Návrat zubrů do České republiky, Návrat divokých koní, Návrat praturů, Záchranný program losa evropského, SOS motýli a mnoho dalších. Publikoval několik odborných článků a problematice ochrany přírody se věnoval i v době, kdy pracoval jako žurnalista.
Kdo za tímto počinem stojí? Co pro navrhovatele znamená a čím inspiruje? A jak může inspirovat další: Dalibor se narodil v roce 1973. Už od mládí si velmi uvědomoval problematiku ochrany přírody, které se věnoval i ve svém zaměstnání novináře-politologa. Velkou váhu přikládá i filantropii a neziskovému sektoru. V roce 2009 za svou činnost obdržel Poděkování Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové a v roce 2011 cenu Mediální čin roku od Nadace OKD. Byl členem novinářské poroty ceny Via Bona, členem poroty soutěže TOP odpovědná firma, členem hodnotící komise občanského sektoru v ČR pro USAID. V roce se 2007 rozhodl založit ochranářskou společnost Česká krajina, která se zaměřuje na návrat velkých kopytníků do české přírody. Podporuje biologickou rozmanitost a zmírňování dopadů klimatických změn na přírodu, člověka a adaptace krajiny na změnu klimatu. Dalibor Dostál je pro mě velký vizionář, který dokáže naplňovat své sny, inspirovat další lidi kolem sebe a získávat podporovatele a sponzory pro dobrou věc. Díky své bývalé práci novináře umí oslovit média a pomáhá vytvářet pozitivní vztah veřejnosti k přírodě, péči o ní a k jejímu respektování. To není málo. V dnešní době je to potřeba čím dál víc. Dokáže spojovat různé lidi a profese, vytvořil kolem České krajiny tým mladých vědců z univerzit, kteří provádějí pravidelné sledování a výzkumy na spásaných místech u Milovic. Získané poznatky jsou velmi cenné pro plánování péče o vzácné lokality i jinde v České republice. Projekt navíc dělá dobré jméno České republice v zahraničí, publikovaly o něm New York Times, Washington Post, BBC, Sicence, Der Standard a další média na pěti kontinentech. Stal se tak celosvětově nejsledovanějším českým projektem posledních let
Čím se odlišuje nominovaný počin od běžné činnosti osobnosti, skupiny, organizace, firmy? Výsledky, které jsou za Daliborovou prací vidět, jsou obdivuhodné. Do bývalého vojenského prostoru u Milovic přivedl exmoorské koně, kteří jsou asi nejbližší příbuzní divokých koní, zubry a pratury (tedy zpětným křížením vyšlechtěné tury, které se hodně blíží již vyhynulým praturům). Před několika lety ještě nerealizovatelný projekt, který se ale podařilo uskutečnit. Krajina v okolí Milovic je tak udržována pastvou těchto druhů a vypadá tak trochu jako africká savana. Právě díky tomuto způsobu péče o území, je bývalý vojenský prostor oázou s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů. Dalibor nenásilnou formou inspiruje desítky lidí a vzdělává širokou veřejnost. Několik dalších lidí již začalo s pastvou koní i jinde např. v přírodní památce Na Plachtě v Hradci Králové nebo v ornitologickém parku Josefovské louky.
Důvody, které vedly nominovaného k počinu, jeho příběh: Proměny krajiny probíhají už pěknou řádku let. Prognózy odborníků se naplňují rychleji než se očekávalo a změny jsou viditelné i pouhým okem. Když Dalibor zkoumal příčinu vymírání motýlů, zjistil, že za to může absence zcela jiného druhu - velkých kopytníků. Spásačů, kteří svou každodenní přítomností po mnoho let vytvářeli současnou podobu dnešní krajiny. Zajišťovali vysokou biologickou rozmanitost a ekologickou stabilitu celého území. Po jejich vyhubení v období středověku si člověk myslel, že je může snadno nahradit. Jenže nemůže. Stepní druhy, jako jsou koniklece, které chodíme v jarním období obdivovat, jsou pouze pozůstatky stepních společenstev, která se zde v minulosti nacházela. Tento i mnoho jiných vzácných druhů a biotopů se Dalibor rozhodl zachránit. Proto založil v roce 2007 neziskovou společnost Česká krajina, která se snaží nepříznivý vývoj zvrátit.