Pavel Šremer

biolog, podpredseda STUŽ ČR a čestný člen STUŽ SR

Promovaný biolog Pavel Šremer (nar. 24. 2. 1946 v Benešově u Prahy) vystudoval biologii a biofyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1968. Vědecky začal pracovat po vysoké škole v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Praze. Protože se však angažoval v Hnutí revoluční mládeže proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, byl uvězněn a z ústavu vyhozen. Pracoval pak ve Výzkumném ústavu antibiotik a biotransformací 4 roky jako dělník a později laborant. Po svatbě a přestěhování do Bratislavy pracoval ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu a v laboratořích čistoty vod podniku Povodí Dunaje. Za svůj podpis Charty 77 však přišel dvakrát i o tuto práci a musel obě instituce opustit. Pracoval pak od r. 1977 a po celá osmdesátá léta v montážních a stavebních organizacích při kontrolách svárů potrubí po celém Československu. Byl tak nucen pracovat v rizikovém pracovišti průmyslové rentgenové defektoskopie, což se pravděpodobně negativně projevilo i na jeho dnešním zdravotním stavu.

Již koncem 60. let se stal v ČSR členem Svazu ochrany přírody TIS, který však byl záhy rozpuštěn. Koncem 70. let se zapojil do dobrovolné ochrany životního prostředí v bratislavské organizaci Slovenského svazu ochránců přírody a krajiny. Byl spolu s Mikulášem Hubou spoluautorem návrhu národního parku Podunají a návrhů řady chráněných území v oblasti Bratislavy, Děvínské Kobyly, Malých Karpat a Záhoří. Pavel Šremer přispěl kapitolami o vodě a radioaktivitě i do pozoruhodné publikace o životním prostředí „Bratislava nahlas“, která vzbudila v době svého vzniku značný rozruch pojmenováním mnohých do té doby tabuizovaných témat o stavu životního prostředí v hlavním městě Slovenska a jeho okolí. Z té doby se datuje jeho mnoho let a dodnes trvající spolupráce se slovenskými, ale i maďarskými ekologickými aktivisty a trvalý zájem Pavla Šremera o mezinárodní spolupráci v ochraně životního prostředí. V listopadu 1989 spoluzakládal Stranu zelených na Slovensku a rok byl jejím místopředsedou. Jak je popsáno výše, působil dlouhodobě aktivně již od předlistopadového období 1989 nejen jako ekolog, ale i v oblasti lidských práv, mimo jiné podepsal Chartu 77. Za komunistického režimu byl za tyto aktivity opakovaně pronásledován a vězněn. Spolupracoval již tehdy s Ing. Josefem Vavrouškem a se slovenskými ekologickými aktivisty proti velikášským a životní prostředí negativně ovlivňujícím projektům, jako byla výstavba soustavy vodních děl Gabčíkovo – Nagymáros na Dunaji, výstavba Jaderné elektrárny Temelín a dalším zásahům do přírody, krajiny a životního prostředí.

Tyto aktivity ho po Listopadu 1989 vynesly do polistopadové politiky. Od prosince 1989 do června 1990 byl za Stranu zelených na Slovensku prostřednictvím VPN kooptován za poslance Federálního shromáždění a stal se členem Výboru pro životní prostředí. Na pozvání senátora Al Gora se účastnil v květnu 1990 meziparlamentní konference o globálních problémech životního prostředí ve Washingtonu. Krátkou dobu na přelomu 1990–1991 působil zčásti jako ekologický poradce prezidenta Havla (organizoval mimo jiné např. jeho cestu do inverzí a smogem postižených Severních Čech) a zčásti jako poradce ministra -předsedy Federálního výboru pro životní prostředí Ing. Josefa Vavrouška. Poté se pak právem stal jeho prvním náměstkem. Tuto funkci vykonával v letech 1990–1992 až do zrušení FVŽP a rozpadu společného státu na samostatné Českou a Slovenskou republiku. Zodpovídal za oblast legislativy, informatiky, sociálních a přírodních souvislostí životního prostředí, za vnitřní správu a Ústav životního prostředí. Zvláště důležitým úkolem byla problematika jednání o odchodu sovětských vojsk a ekologických škod, které v naší zemi tato vojska způsobila. V této funkci rovněž výrazně přispíval k rozvíjení mezinárodních aktivit ČSFR v oblasti péče o životní prostředí, mimo jiné i v přípravě Dobříšské konference ministrů ŽP zemí Evropy v roce 1991, konference ministrů ŽP Střední a Východní Evropy v roce 1992 ve Vysokých Tatrách a přípravy Světové konference o životním prostředí v Rio de Janeiro 1992, spolupodílel se na vytvoření, projednání a schválení Zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí a na položení základů pro posuzování vlivů na životní prostředí záměrů i koncepcí v něm, což předběhlo i aktivity a směrnice ES v této oblasti. V letech 1992 až 1997 byl programovým ředitelem v Amerických mírových sborech působících v celé federaci a po rozdělení ČSFR v České republice. V letech 1997 až 2003 pracoval v České inspekci životního prostředí jako asistent a později zástupce ředitele. Dokončoval z programu PHARE twinningový projekt „Posílení kapacity českých prosazovacích orgánů“, vedl práce na přípravě a pak i realizaci nového twinningového projektu „Integrované a plánované prosazování práva ŽP“, včetně vypracování strategického plánu rozvoje ČIŽP. Od r. 2002 byl do června 2005 na základě pověření MŽP zástupcem ČR v síti implementačních a prosazovacích orgánů zemí Evropské unie IMPEL. Působil také jako kontaktní pracovník ve vztahu k světové síti INECE (mezinárodní síti pro dodržování a prosazování práva životního prostředí), účastnil se práce na vývoji indikátorů efektivity inspekční činnosti i v rámci OECD. V roce 2001, tedy v době, kdy funkci ministra ještě vykonával odborník s přírodovědným vzděláním, nikoliv politiky dosazený diletant a mělo to svou váhu, obdržel za své aktivity Cenu ministra životního prostředí.

Zhoršující se poměry na MŽP po nástupu ministra Ambrozka vyústily mimo jiné i v odvolání ředitelů Správ Chráněných krajinných oblastí. STUŽ k této situaci vydala kritické stanovisko, které zaslala m.j. i ministrovi ŽP a které Pavel Šremer jako předseda STUŽ podepsal. Byl si plně vědom následků, které jeho podpis bude mít a „odměna“ se dostavila obratem. Pavel se však ani za cenu existenčních následků nikdy nezpronevěřil svému svědomí. Když mu po propuštění z ČIŽP bylo zabráněno pracovat i v Českém ekologickém ústavu (dnešní Cenia) a v Centru dopravního výzkumu, odešel do privátní sféry, do firmy DHV CR, s. r. o.. Realizoval tehdy projekt programu Exchange/CARDS – pomoci EU Srbsku. Projekt s názvem „Zlepšení odpadového hospodářství v opštině Veliko Gradiště“ byl zaměřen jak na odpadové hospodářství, tak i na zvýšení kapacity místní správy. Až zase v letech 2007–2010 mohl pracovat znovu na MŽP, a to jako ředitel Odboru politiky životního prostředí. Odpovídal i za aktualizaci Strategie udržitelného rozvoje, za dobrovolné nástroje ochrany životního prostředí a za resortní výzkum a činnost Informační agentury životního prostředí CENIA a taktéž i za problematiku územních vazeb. V době působení ve funkci ředitele odboru na MŽP přispěl výrazně k posílení strategického plánování péče o životní prostředí, mimo jiné i spoluúčastí na tvorbě koncepčních dokumentů Státní politika životního prostředí, Strategie udržitelného rozvoje ČR, na zpracování Strategického rámce aktualizované SPŽP na další plánovací období, na dokumentech k ekologické výchově a vzdělávání k udržitelnému rozvoji a dalších koncepčních materiálech. Angažoval se aktivně v mezinárodní pomoci dalším transformujícím se zemím bývalého „socialistického tábora“ na Balkáně i na území bývalého SSSR, spolupodílel se na dalším rozvíjení spolupráce evropských zemí v rámci tzv. „dobříšského procesu“ s postupným rozšiřováním na další země Evropy, ale i Balkánu a Střední Asie.

Po nástupu korupčního ministra Drobila v r. 2010 ztratil na MŽP nejdříve odbor a následně i zaměstnání. To již v penzijním věku, takže od té doby je penzistou, činným nadále jako dobrovolník v nevládním sektoru.

Po rozpadu ČSFR a změnách ve vládě po volbách v r. 1992 patřil k zakládajícím členům STUŽ, protože podobně jako Josef Vavroušek a Ivan Dejmal pochopil, že těžiště zájmu o ochranu životního prostředí, přírody a krajiny se z úrovně Parlamentu a vlády přesune do nevládní sféry, zatímco v exekutivě nastane problém zachovat a rozvinout do rutinního fungování veřejné správy alespoň to, co bylo dosaženo aktivitami FVŽP a MŽP. V letech 1997 až 2006 byl jejím předsedou. Pracoval a pracuje nadále i jako člen nebo v současnosti opět jako místopředseda STUŽ, udržoval a zprostředkovává vztahy STUŽ se Zeleným kruhem a dalšími ekologickými NGO’s, včetně partnerských organizací a odborníků ze Slovenska, účastní se příprav a průběhu konferencí o životním prostředí v akademické sféře, zejména na Univerzitě Palackého v Olomouci i jinde, včetně pracovišť na Slovensku.

K překonání roztříštěnosti nevládních neziskových organizací a hnutí zabývajících se dílčími aspekty dlouhodobé udržitelnosti vývoje v zemi inicioval a do praktické podoby v současnosti dotahuje vznik tzv. Platformy udržitelného rozvoje, která má sdružovat subjekty působící nejen v environmentální, ale i v ekonomickém a sociální oblasti. V jejím rámci vyvíjí mimo jiné i tlak na důstojném zastoupení ČR na konferenci Rio+20 a pokračování prací na implementačním programu k Strategickému rámci Státní politiky životního prostředí.

P. b. Pavel Šremer je přes svůj věk a zdravotní problémy v oblasti budování sítí a subjektů a koncepčních dokumentů v oblasti péče o životní prostředí nadále nesmírně aktivní a patří ke stálicím péče o životní prostředí, jejichž význam přesahuje hranice naší země. Vyniká systematičností, houževnatostí a schopností dotahovat věci do konce, čímž si získal respekt u svých přátel i odpůrců.

Stojí také za zaznamenání, že Pavel je již desítky let ženatý se Slovenkou Máriou, kterou následoval po svatbě do Bratislavy a se kterou vychoval syna. Při jeho pohnutém životě to s ním patrně neměla lehké, přesto mu poskytovala oporu a jistě je i její zásluhou, že zůstal takový, jaký je.

Jsme proto přesvědčeni, že si udělení Ceny Josefa Vavrouška za tuto po desítky let odváděnou organizační a koncepční práci na úseku péče o životní prostředí, přírodu a krajinu zaslouží.