Jan Kára: Doba osobnostem moc nepřeje

Rozhovor s Janem Károu, diplomatem, bývalým blízkým spolupracovníkem Josefa Vavrouška a současným členem poroty Ceny Josefa Vavrouška.

Spolu s Josefem Vavrouškem jste se v roce 1992 účastnil summitu OSN, kde Vavroušek přednesl návrh na reformu OSN. Co se od té doby změnilo a co se naopak stále změnit nepodařilo?

Mám trochu problém, když je Josef Vavroušek na prvním místě spojován s reformou OSN. Vykonal spoustu důležitějších a záslužnějších činů - vyváděl zemi z ekologické katastrofy, prosadil dnes jen těžko představitelnou porci environmentální legislativy, navazoval mezinárodní spolupráci. V tomto kontextu byl námět na reformu OSN spíše podružnou epizodou, která sice na jedné straně dobře ilustrovala rozmach Vavrouškova vizionářství, na druhé straně jej ovšem usvědčoval z určité zbrklosti a malého smyslu pro realitu. Josef Vavroušek o OSN věděl málo, a jeho v kruzích OSN málokdo znal. Ani svojí formou návrh nemohl budit velkou důvěru: byl vtěsnán v podstatě do jediné tabulky.

Tuto iniciativu prostě nikdo nebral moc vážně, reakce byly sice zdvořilé, ale ploché a vyhýbavé. V OSN, kde každý drobný posun má punc revoluce a kde se zájmy různých aktérů váží na lékárnických vahách, tento návrh jednoduše nemohl projít, i kdyby jeho logika byla nezpochybnitelná a do detailu vyargumentovaná.

Od roku 1992 se tohle moc nezměnilo;  a pokud ano, tak v tom, že k reformám je ještě menší chuť, než před těmi třiceti lety. Tehdy - po konci studené války – se přece jen přechodně otevřela příležitost ke změnám, což se projevilo například dočasně zvýšenou akceschopností Rady bezpečnosti. A také posílením agendy životního prostředí a postupným etablováním konceptu udržitelného rozvoje. Takže i když Vavrouškův pokus byl poněkud „donkichotský“, směr dalšího vývoje OSN svým způsobem předjímal.



Co pro vás samotného znamená udržitelný rozvoj?

Osobně vnímám udržitelný rozvoj především jako určité hodnotové krédo, filozofii života. Jde o to celkové vyznění. Když se udržitelný rozvoj rozkládá na prvočinitele a vtěluje do stovek programů, cílů či indikátorů, tak se z něj ten étos trochu ztrácí. Ono to samozřejmě jinak nejde, je to komplexní poselství a musí tam být nejrůznější návody k uchopení a použití, musí tam být cíle a systémy výkaznictví a celý ten „implementační aparát“.

Ale ten základní vzkaz je jednoduchý: přemýšlejte o tom, co děláte, jaký to má dopad na vaše okolí, potažmo na planetární systém a svět. A zkuste to třeba trochu změnit. Já jsem – i díky Josefu Vavrouškovi – začal například uvažovat o své „ekologické stopě“, hlídám si, abych na kole ujel víc kilometrů, než v autě, minimalizuji plasty, preferuju regionální produkty a volím strany, které dávají najevo, že tohle pro ně není okrajová záležitost.
 
V jaké pozici jsou dnes na mezinárodní úrovni požadavky na udržitelnost, vnímáte nějaký posun?


Už jsem to naznačil výše, určitě došlo k obrovskému posunu, ale tak nějak všemi směry, k lepšímu i horšímu. Koncept udržitelného rozvoje, který původně pomáhal emancipovat environmentální témata, je nyní v centru globální spolupráce. Přijetí Agendy 2030 a navazujících Cílů udržitelného rozvoje (SDGs) na Summitu OSN v září 2015 bylo nepochybně jedním nejvýznamnějších počinů při hledání nového náboje globálního směřování a tyto dokumenty se staly v uplynulých letech mantrou celého multilaterálního systému. Rada bezpečnosti řeší změnu klimatu, všechny složky systému OSN mají své strategie udržitelnosti, hlásí se k vybraným SDGs, vyplňují výkazy o jejich naplňování atd. Leckdo by tedy mohl jásat.

Tento nesporný úspěch má ale i svojí odvrácenou stranu: Agenda 2030 je tak všeobjímající, že se v ní může najít každý, a vytváří tak značný prostor pro hodnotový relativismus – může zastřešit i protichůdná řešení konkrétních situací. Prostě kdokoli chce dnes v systému OSN obstát, musí se k udržitelnému rozvoji programově hlásit. Ten se tak na jedné straně stává rámcem sjednocujícím, na straně druhé ovšem toto „sjednocení“ nikterak nesnižuje intenzitu konkurenčního boje mezi jednotlivými aktéry mezinárodního dění.



Navíc se zdá, že zatímco agenda udržitelného rozvoje byla nominálně výrazně posílena, její hlavní nositel –⁠ multilaterální systém v čele s OSN naopak spíše slábne. V současném světě (nejen v souvislosti s koronavirem) politická vůle členských zemí ke spolupráci v lepším případě stagnuje a naplňování Agendy 2030 a SDGs tak postrádá potřebnou razanci. Chci nicméně věřit, že celková bilance posunů je v případě udržitelnosti stále ještě pozitivní.
 
Je mezi současnými osobnostmi někdo, v němž vidíte Vavrouškova pokračovatele?  

Stručná odpověď je, že bohužel nikoho takového nevidím. Ale zkusím to trochu rozvést. Obecně mám pocit, že doba – a nejen u nás – osobnostem moc nepřeje, a kombinace vizionářství, pevné vůle, morální integrity, charizmatu a skromnosti je stále vzácnější. Takové osobnosti se mohly objevit ve vrcholových partiích politické pyramidy, a nějakou dobu ve veřejném prostoru úspěšně působit, asi jen v době revolučního kvasu, v našem případě počátkem 90. let minulého století. Vedle Josefa Vavrouška bych k nim řadil Václava Havla či Jiřího Dienstbiera, a co se týče životního prostředí, tak Bedřicha Moldana či Ivana Dejmala. Revoluce ale zároveň vynesla k moci i jiné typy osobností, u kterých byly některé výše uvedené vlastnosti poněkud potlačeny, a tyto osobnosti se v dlouhodobé perspektivě bohužel ukázaly na politickém kolbišti jako úspěšnější.

Dnes je to tak, že když někdo zvedne hlavu a začne bojovat za určité ideály, dostane posměšnou nálepku a stane se terčem „ostřelovačů“. Sociální sítě to jen umocňují. Mám samozřejmě radost z řady nevládních organizací (včetně Nadace Partnerství) a různých iniciativ, a i když toto pole systematicky nesleduji, řadu zajímavých a silných osobností tam zaznamenávám. Pokračovatel Josefa Vavrouška by ale musel mít nejen uvedené vlastnosti, ale také silné politické ukotvení. A to se zdá být téměř kontraindikováno. Připadá mi, že trochu nakročeno k tomu měl čerstvě odvolaný ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček….